V BEZESNÉ NOCI
Naslouchám v noci do větru,
v něm slyším zoufalý kvil;
ó, kterak bych spal; kdyby jen kus
v mém srdci bez rány byl!
Však staré křivdy tam hlodají dnes
a nové se druží k nim,
že dostalo se mně v čase jich,
kdy byl jsem cele Tvým.
Proč nevěříš, nechceš mi věřiti,
ty nevíš, jak to rve,
kde celé Ti vzdávám, celičké,
to srdce své, to srdce své!
Jak můžeš slovem ledovým jen
je odmítati zas?
Nechci a musím lepší být
a neslyšet víc ten hlas.
A slyšet pouze ten líbezný,
když byl jsem ještě Ti drah,
kdy nezničil pověst mou u Tebe
pomluva, bídný ten vrah.
203
Chci slyšet pouze Tvůj veselý smích,
kdy dobře bylo nám tak,
až blahem šept na ústech ztich
a štěstím slzel zrak.
A nyní si, větře, burácej dál,
mám v duši vítězné
ne ledovou a chladnou její tvář,
leč její usmání líbezné!