Tak zakazuješ mi i píseň mou,
Tak zakazuješ mi i píseň mou,
jež po Tvých stopách jde a hledá Tebe –
Mám bez paprsku tedy jíti tmou...
Ó, jak ten život uráží a zebe!
Tu píseň zakazuješ, v noc i den,
jež bděla vytrvale u Tvých dveří,
nesouc Ti srdce mého ples i sten,
Ty nechceš ji – Ach, to se těžko věří!
Je odporná Ti prý pro svoji lež,
pro vtíravý ten akord věčné fráze.
To sama klidně říci dovedeš?
Pak jistě strhány jsou všecky hráze.
Ó, vzpomeň, jak jsi první vítala,
tu o květinách z klínu Perditina,
jak každá potom Tebe chytala...
dnes nečteš ani – inu, doba jiná...
Já stejný však – čím duše má se chví,
Ti budu psáti každodenně vlídně,
čti, nečti – zde to jest a Bůh to ví,
že ryzí vše – nuž zašlapej to klidně!