Já málokdy co v žití zapomínám,
Já málokdy co v žití zapomínám,
však tenkrát zapomněl jsem, jak by klín
v mou lebku vrazil, marně ruce spínám
a cítím, kterak zbude na mne stín.
216
Já s Tebou byl a Tebe viděl všude,
já Tobě psal, jak dovolil jen čas,
že to se stalo – vždy mne tížit bude,
leč uznej, že jsem přetížený klas.
Já často nevím, co dřív začít z všeho,
vždyť znáš můj život a mé srdce znáš,
jak moh bych Tobě udělat co zlého.
Proč mimosou se hned mi zavíráš?
Proč nemáš ke mně trochu poshovění,
proč soudíš z toho hned na lásku mou?
Věř, tím se cit můj k Tobě nepromění,
vždy stejnou Tebe vzývám modlitbou.
Tys mohla s úsměvem to přejít vlídně,
list mizí proti tomu, když Tě mám,
proč tolik trpět mám, se krušit bídně,
já ztratil tím a potrestán jsem sám.
Ó, nejmenuj víc proto slovo frází,
to malé zapomnění zapomeň,
nám život často břevna v cestu hází,
žel, za vši snahu lítost má být žeň?
Sta důkazů máš, jak jsem myslil na Tě,
před svědomím i Bohem svým jsem čist,
já s Tebou byl jen a Bůh ví, žil svatě,
ach, odpusť pro ten zapomněný list.