Tak myslíš, že již dotklo se nás stáří?
Tak myslíš, že již dotklo se nás stáří?
Já toho nevidím Tvé na líci,
Tvé oko dosud stejným leskem září
217
a vše máš, co chce srdce toužící.
Já o sobě to říci mohu stěží,
nechť třeba sníh na kadeřích mých leží,
krev žilami přec spěje stále svěží
a duše má je v lásku věřící.
Ty myslíš, že bychom dnes nedovedli
tak vedle sebe usednout jak dřív,
že na hodiny bychom nepohlédli
čas neměříce? Nevěř v taký div!
Jen plně lásku ciť, však vědět budem,
co dělat s časem, jen se nehraď studem
a ucítíš zas rozkoš každým údem
vřít, v očích plát a bouřit spletí čiv.
To všecko jest jen zdání okamžiku,
kde láska, která jako naše jest,
tam věčné kouzlo ňader je i rtíků,
tam v lásky ráje vede každá z cest,
kde srdce milují, tam chví se těla
jak harfy zpěv, a lásky báseň celá
tam z líbajících retů nevyzněla,
a pne se dál, až dotýká se hvězd.