S tou celou sladkou přítulností,
S tou celou sladkou přítulností,
které jest schopna láska jen,
má duše těká v minulosti
chtíc zapomnít, co pravda, sen.
Ó, vím, Ty miluješ mne posud,
žel „nesmím“ že Tvůj šepce ret,
tím zpečetěn již jest můj osud,
tím zpustošen je pro mne svět.
Bych hledal na dně srdce svého,
čím Tebe celou zpět bych chtěl,
když nechceš Ty – vzlet chtění mého
vždy rozpad by se na popel.
220
Ó, aspoň dík měj za tu těchu,
že chceš vždy po boku mi stát,
jak Tobě já, v posledním dechu
s touž láskou budem umírat.
Jen potom řeknu na věčnosti,
co vytrpěl jsem za ten čas,
s tou celou lásky přítulností,
co vášně Tvojí utich hlas.
Ty nezazlíš, jak bych Tě slyšel,
Ty vzdechneš: Tak být muselo!
Buď rád, po Tobě Bůh jen přišel...
A políbíš mne – na čelo.