Tak jsem to přived k výši života,
Tak jsem to přived k výši života,
však na té stojím náhle sám,
Ty jak bys byla někde za horami...
Cos tajemného leží mezi námi,
oč úsilí se každé ztroskotá,
sám cítím, patřím skoro tmám.
222
Či vskutku pravdu starý Dante měl,
když děl: Chce láska býti živena,
ať oka pohledem či ruky dotekem!?
Co platno – my se rádi máme oba,
leč duše víc chce, čím je větší zloba,
jež útočí – tu plným lékem zcela
by mohla být jen silná láska vřelá,
ne odříkání úsměv, jenž jest snem.
Tys nechala mne v půli cesty stát,
to cítí s bolem hruď...
Šlas za tím, jenž Ti kynul z dálné výše,
jenž pít Ti dává z jiné, plné číše,
jenž víc Ti může blaženosti dát...
Však proto neuzříš mne na ústupu
a neuslyšíš z rtů mých: „Sbohem buď!“
Nechť v lásce sám – stát budu u Tebe,
ten úsměv mdlý ať za mne všecko poví,
ó, jen se povznášej... však nepohrdej slovy,
jež šepcí Ti, i z odříkání síly
se jistá těcha samotáři schýlí...