HERAKLES A HYDRA
Den zemřel v parách, noci stín již kles,
k lernejské kráčel hydře Herakles.
Chtěl zabít ji svým kyjem, vlastní rukou,
celému kraji byla těžkou mukou,
trýzní, zoufáním... Šel v dumě svojí
a nezřel ani, před slují že stojí,
jež stáčela se děsné ve spirále
ve zvětralé a rozhlodané skále.
Tma byla kolem. Ztichly v lesích sovy,
mech rychle tlumil kroky héroovy,
stál před slují a patřil v jícen tmavý.
Tam ležela. Zjev strašný! V loži z trávy
a mořských řas a ve žabince spleti.
A rek se zachvěl: Hydra měla děti,
na každém prsu viselo jí mládě,
půl netopýr to byl a půl jen hádě,
to sálo mléko žití! Hydra spala,
však něhou mateřství se usmívala,
všem skýtajíc své prsy nabobtnalé,
234
a hltavě sály všecky hydry malé,
jež pod její se dračí křídla kryly.
Však svůj kyj napřáhnout – rek neměl síly.