PŮVAB
Nad bahnem žití drží
nás půvab jen,
nad černou jeho strží
to sladký sen,
buď zperlený to růží trs,
buď žen bílý, plný prs,
buď hříčka barev, peří,
a buď to dívčí usmání,
jež skutečnost nám zaclání
a zlatí den.
Jak slepci žitím jdeme,
blesk v cestu slít,
a než se ohlédneme,
musíme zřít,
tu dýše krás přírody
sen nesmrtelné lahody,
v tom souzvuk, cit,
258
a duše nejen zaplesá,
jak skřivan letí v nebesa,
chce pít, chce žít.
Grácií trojzvuk milý
se chýlí k nám,
jsme silnější v té chvíli
vzdor těžkým tmám,
jen pokud půvaby v něm jsou,
jen chtějme, patří nám,
a stojí pro ně plát
a zvedat číš a milovat
a mřít – nechť sám.