V STARÉM PARKU
Sám truchlí teď, ať slunečno, ať prší
jen s hejnem vran a havranů,
u zarostlých cest lupení se vrší
a drsné slupky kaštanů.
Lán řepy tam se z každé strany vtírá;
co starých kmenů skácel blesk!
Nejedna socha otlučena zírá
v tu spoušť, v ten rozklad, stesk.
Spí chrámky lásky i přátelství chýše;
v tříšť okna jejich rozbita.
Jen vítr navěsil, když krajem dýše
svá vzdušná do nich varyta.
261
A v nich to vzlyká, kvílí, úpí, sténá
a skřípe v zámcích rezatých,
kdes v koutech balšám, máta vonná,
lobeček v koších bohatých.
Kams k močálu se cesta tratí, úží.
Co jasmínů tu bylo dřív.
Co fial nočních a co bílých růží –
teď plevel tu a jetel niv.
Pomníček malý nad močálem stojí,
ve váze ohnil mu mnohý list,
houf jepic se tu v slunce záři rojí
a rozházené peří hnizd.
Na černé desce nápis málo jasný
kryt stínem staré jabloně:
že zastřelil se zde princ mladý, krásný,
a panství, zámku dědic – pro koně.