BALŠEMŮV SMÍCH
Legenda chasidská
Když svatvečer se zešeřil,
své žáky Balšem přeměřil,
a když jich správný počet byl,
sed s nimi k hodu jed a pil.
Když nalil svatý pohár pak,
tu divně se mu zažeh zrak:
on v hloub se ducha ponořil,
zde nový svět se vynořil,
a seděl tiše s úsměvem.
262
Že vidění má – zjevno všem.
Při staré lampě sabatní
se mile tak a sladce sní.
Však náhle úžas všechny jal,
když Balšem smál se, smál se, smál,
když třikrát jeho jizbou spěl
tak milý smích, jenž hudbou zněl,
neb z rabí všech tu přítomných
u mistra nikdo neznal smích.
Pak ztišil se a zved svou číš,
se vyhovořil, klidný již,
však úsměv děl a děla tvář
i očí milá, tichá zář,
že blažen byl a spokojen
se na sabatní těšil den.
Rabiho Wolfa šťouchali
tu všichni z blíž i z povzdálí,
že nejdražší mu, každý ví,
že před ním neměl tajemství.
Ač Wolf se bál, vstal přec, se ptal,
proč třikrát se tak Balšem smál.
Děl Balšem: Jak tu dlíme kol,
proč sdílet si jen trud a bol,
proč nesdělit i veselí,
s nímž každý spíš se spřátelí?
Já duchem byl jsem přenesen
v kraj podolský a přišel ven,
a pravda je, co povídám:
kdo chceš, tam jeď, se přesvědč sám!
Tam v kraji dál od světských cest,
muž prostý žije, knihař jest;
že zbožný, věrný, spravedliv,
263
však zámožnější býval dřív,
než nyní jest. Má milou choť,
jež v přístav víry žití loď
mu klidně vede úskalím,
jsouc mírná, tichá, dobrá s vším.
Čas přišel zlý, ni halíře,
a prázdny v domě talíře;
nebylo ryby tam ji dát,
nebylo fíků, chleba – byl jen hlad;
nebylo v domě oleje,
nebylo svíčky na stůl v šer,
by vzplála v pozdní svatvečer.
A souseda na pomoc brát
si nepřál knihař; byl vždy rád,
sám když si pomoh bez cizích, –
spíš o hladu byl hezky tich –
a proto pravil k choti své:
Mně sabat v synagógu zve;
ty zůstaň doma a hleď spát
a zaspíš tíseň, tmu a hlad –
však dlužit se, to nerad vídám,
ba třikrát ti to zapovídám.
A odešel. Ký to žas,
když k půlnoci se vracel zas,
jak zřel svou chudou pláti chýš!
A na stole, tam plná číš,
a ryba na talíři též –
nevěděl, zda to pravda, lež,
však myslil v duchu, jistě choť
v té bídě řekla: Ostych shoď!,
a k sousedům, jak ženy jsou,
šla přes mou vůli almužnou.
Však je muž moudrý, tichý byl,
hněv ve svém srdci utajil
264
a k stolu sed a číši zved
a brzy byl mu rájem svět.
Pak přised k choti jako dřív
a ptal se, odkud tento div?
A žena blaženě se smála
a klidně se mu zpovídala:
„Když odešels, tu tíseň zlá
mou smutnou duši přepadla.
Já pěla, utírala prach,
pak trávila čas v modlitbách
a nechtělo se jít mi spat.
Já probírala starý šat,
jenž od let v truhlách leží skryt –
tu zlata svit mi v oko kmit.
Náš dávný to šat svatební,
tvůj kaftan celý zánovní
s knoflíky stříbrnými pad
mně v oko; hedvábný můj šat,
můj čepec celý ze zlata...
a já jsem stála dojata.
Však chvíli jen a jeden skok
a k vetešníku spěl můj krok.
Já prodala to – a dal co chtěl –
jen abys pěkný sabat měl;
a nechť dal ceny sotva půl,
přec ryba přišla na tvůj stůl
i chléb i fíky, brzy svícen
vzplál šábesový slavně vznícen,
a tak vše uchystala jsem
nežli tys, drahý, přišel sem.
To víra má i odvaha,
jen chtěj, Jehova pomahá.“
Tu radostí zrak muži vzplál,
jak moh, svou ženu zobjímal,
265
a teprv s chutí k stolu sed,
a znova pil a znova jed.
Teď teprv rájem byl mu svět!
A naposledy babku vzal,
s ní kolem stolu tancoval,
až všecky židle zporážel –
tak velkou radost v srdci měl,
že pomohli si bez cizích
a klam v tom nebyl ani hřích.
To zřel jsem ve svém vidění,
a vida jejich křepčení,
já Balšem musil jsem se smát –
Buď Jahve žehnán tisíckrát!
266