JSEM NEZNABOHEM!
Jsem neznabohem! – Já, jenž celé žití
jsem hledal Boha, ať již v sluncích svítí,
ať v oku nadšením a láskou kyne,
jenž noci dlouhé probděl do červánků
a vyplakal si oči pro hádanku,
s jíž rozluštěním vždy se člověk mine.
Jsem neznabohem! Kněz to řek, ten ví to,
ten všecko ví, co na dně tajů skryto,
co mátlo Newtona, nad čím Pascal šílil;
kněz pravdu má, ji drží v svojí hrsti,
on vládne kropáčem a hrobu prstí,
jak možno to jen, aby on se mýlil?
Já, který přemítám a jenž se chvěji,
když Meduse té pátrám v obličeji,
jež sluje vesmír, příroda a věčnost,
já, který sbírám horké slzy, které
269
se lijí, noci, z tváře tvojí šeré
a hledím s bázní v prázdno, v nekonečnost.
Jsem neznabohem! – On však v klidu tupém,
jenž tráví tiše nad těch duší lupem,
jež v sítě chytil svého nerozumu,
on Boha zná, jej chápe! – Ironie,
on pravdou svojí Krista ve tvář bije!
Já za ni svou mu nedám hvězdnou dumu.