Do květů tuberos,
tvých ňader, chumáč pěn,
jsem pohroužil svůj sen,
jsem pohroužil svůj nos.
Co mluví, šeptá kdos?
Já zřím ty květy jen,
ať noc je, ať je den,
ať obut jsem, ať bos.
Je mít, ó blahý los,
je nemít, jaký sten,
jsemť v obém virtuos!
Ó kouzlo tvojích póz,
já nechal okouzlen
tam srdce a tam šos!
Jsem uzamčený záchodek v zákampí šeré ulice,
kde sázejí se saze zkroucených obzorů a lnou k nekonečnosti vesmíru,
klíč jehož ztratil policejní strážník a jenž proto uzamčen pro věky.
Melancholicky stéká voda po mých rourách a žlábcích,
já darmo lkám a nyju, asfaltovou dlažbou
zní kroky nočních chodců kolem a hlaholí darmo v otevřené uši a noci,
u mne se nezastaví, ke mně nepřijdou,
nebo nemají klíč,
jejž ztratil strážník městský – nemohou do mne a já jsem uzamčen.
Jsem zpívající zouvák na rozhraní světů.
Kdo mne slyší a pochopí?
Čekám na velikou nohu Boha, až se zastaví u mne
a vryje se do mých klepet
a zuje se o mne a nahá jako kometa zaplá bezednem!
Ale marno, ona nepřichází,
já čekám a hynu v zelené atmosféře nekonečných agónií.
Jsem uzamčený záchodek v zákampí šeré ulice,
jsem zpívající zouvák na rozhraní světů!
Jen málo skutků, hodně slov,
co platím, vím, jsem dobrý kov.
Jen kuráž – moje pavéza,
vše do starého patří železa!
Co lidský rozum, lidský cit?
Já chci jen sebe „uplatnit“!
Vše modly skácím, fetiše,
před sebou lehnu na břiše.
Co štěkot psů a štěkot fen?
Znám jeden zákon – sebe jen.
Co rytmus mi a verš a rým?
Já oheň jsem a to je dým.
Já vpravo vlevo plivnu jen
a vše je bláto, stín a sen.
Co platím, vím – a dosti slov.
Můj vysoký smích – jaký kov!
Znám tu notu. Ta a která –
z Baudelaira!
Co tu chrastí, co tu cinká –
z Maeterlincka!
Co tu kvílí, co tu sténá?
Od Verlaina!
Všecko mha a noc je šerá –
z Régniera!
Co tu zváti mohu svého
z Mallarmého!
Dobrá – česky v mé varyto
taky zní to.
Hlupáci, již kol tu jdete,
kupujete
zamíchaná Hamletova
slova, slova!
Ó, šli jsme spolu kvetoucí alejí našich snů,
jak lebka sebevraha svítil měsíc jedlemi,
tvá hlava byla jemu tolik podobna,
kdes v keři úpěl slavík – proč se namáhal?
Kdes voněl květ zpozděné noční violy,
proč voněl, k čemu? Všecko „houby“ jest,
my mohli zůstat doma při lampě,
kde koupil jsem tě – za poslední honorář
svých prodajných snů – všecko možno koupit.
Já šílil rozkoší a tys mi chladně řekla:
„Jen krajky nerozcuchejte mi na ňadrech!“
Máš pravdu. Měsíc byl tak divně zelený
a žáby kuňkaly tak dojemně,
ten celý žert stál zlatku. – Holka, dobrou noc!
Ó, šli jsme spolu kvetoucí alejí našich snů!
Noc. – Lampa hází krvavé své slzy
na papír, před nímž duše moje kvílí.
Šer. – Saze – Smrt – ó smělý být a drzý,
a svět je tvůj – Jen vyčkat ještě chvíli.
Den – Zora – Jitro – Slunce popelavé,
vřed puklý, plný hnisu, jak se šklebí!
Tma. – Chaos – Prohnívání – Ave, ave!
Je, rcete, víc dnes k písni zapotřebí?