VÁNOCE
Rolničky v sněhu zaléhají
a brzy vůkol ticho, jen
v závějích ostré jiskry hrají,
vánoce hledí do oken,
český kraj jako tiché moře,
z kterého stoupá mír a klid,
uniká český bol a hoře,
duše zas může volná snít.
Slétají se zas dávné zkazky
o Ježíšku a Betlému,
vzbuzen jest úsměv staré lásky,
vlídné též přízně ke všemu;
sykot svůj závist zastavila
ve čerstvých vločků víření,
v chatek dým důvěra se skryla
v sněhu též drobné jiskření.
Hlaholí zvony nad závějí
slavnostně tak a ztlumeně,
z chrámu, kde „Narodil se“ pějí
horoucně tak a nadšeně;
zamyšlen každý, kdo jde kolem
v chvíli té sladké odtuchy,
chápe tu, byť i zkoušen bolem,
dětinských plesů výbuchy.
312
Bojiště lidstva, stará země,
klidně jak nyní v sněhu spíš!
Severák sám jen táhne jemně,
měsíc když v bílou skloněn říš,
myšlenky staré vykoupení,
nové též lidstva naděje
rodí se v tomto utišení,
plénky jich jsou ty závěje.
V půlnoci Spasitel jde světem,
sluje v dnech těchto láska k všem,
láskou tou brzy jara květem,
zaplá víc, až to šlehne v zem,
odvěká láska není bajkou,
věřme jen dětství sladkým snům,
vizte jen sněhu bílou vlajkou
kyne v mír všechněm národům!