KOMENSKÝ
K sjezdu českého učitelstva r. 1903
Vstal z lidu svého, by žil pro svůj lid
a pochodeň mu rozžhal jasných blesků,
vzal vyhnance hůl, nepoznal, co klid,
a záhy šlapal do ciziny stezku,
v sluch dumy exulantů slyšel bít,
a žalmy chvějící se, plné stesků
těch, kteří plakali pro dědů chaty;
všech pohár žluče vypil vrchovatý.
326
Ne pouze jim – leč lidstvu rozlil světla,
že porosen jím dokola byl svět,
že růže naděje všem v srdcích vzkvetla,
že v pažích mdlých se vzbouzel nový vznět,
že zdálo se, ta trestající metla,
jíž Hospodin bil stádo svoje, v květ
se zaměnila hůl jak Árónova...
A vše zmoh silou myšlenky a slova.
Jak prorok on slul Ámos – Jeho símě
po věcích vzrostlo v netušenou žeň,
šel, nesa světlo, jako Kryštof týmě
pod Spasitelem klonil, pochodeň
jak Prométheus, jako Atlas břímě
dal druhu, símě hořčičné až v peň
se vzneslo mocný z „hlubin bezpečnosti“
a jeho plody: výkvět lidských ctností.
Vy žáci Jeho! – Můž být větší pýchy?
Vy jeho dědictví jste pevnou stráží.
Vy klasy pěstujte z jeho líchy,
výš zář jste vznesli klesající paží,
váš prací posvěcený život tichý
zná pokrok jen, vy zříte na závaží,
jak chví se, padá v dlani nové doby –
Vy znáte pouze kolébky – ne hroby.
Vy první puky žití otvíráte,
vstříc slunci poznání je strouce blíž,
by ve lidskosti vzplály zoři zlaté,
ať palác domov jich, ať veská chýš,
je dechem, teplem matek zahříváte,
jim k retům pravdy posunete číš,
jeť heslo jedno vaše aureola
a stačí za vše: Komenského škola!
327
Co sešlo se vás v prázdně slavný den!
Jak hrdě patří na vás matka Sláva!
Tvůj, Comenie, splněn dávný sen,
druh druhu světla pochodeň, hle, dává!
Do proudů vřavy a do víru změn
zas ideálem pravé slunce vstává:
Tvé, Otče, slunce, po věcích se vrací
i v prázdni vaší volajíc vás k práci!