K VEČERU PANÍ HANY KVAPILOVÉ
Když malé děcko spala v kolébce,
ó, byl to jistě vlídný, sladký sen!
Jak vánek v listí z hloubi zašepce,
cos zašumělo jizbou, lehko jen,
a před ní podivný zjev ženy stanul,
z ní s hloubkou nesmírnou klid nebes vanul.
„Já, k tobě která mluvím v jizbě tiché,
tvůj plašíc sen, jsem, dítě, lidská Psýché.
Všech, všeho duše ukláním se k tobě.
Ó, duší oka jen se dlouho dívej
v mé oko, v kterém Vesny celé zdobě
se směje velký Pan a touhou dýchá,
vše zavři v sebe, vším tím žij a zpívej,
jsem radost, děcka štěstí, žal i pýcha,
teď vítězící, teď vším uražena,
a nejvíc trpící a ponížena,
jsem počasí jak věčně proměnlivá
a ve všem měnící se vždycky živá.
Jsem hvězdný promyk a jsem jasná zoře,
jsem šumící les a jsem oddech moře,
procházím azur jako vodní síně,
dnes královna a zítra otrokyně,
jsem nestárnoucí nebo v každém žiji,
jsem nesmrtelná, neb jsem Poesií.
Ó dítě, dívej na mne se a dlouho,
až v žití uslyšíš: „Ó lásko, touho!“
a záchvěvy vše nevýslovné, svaté,
chyť paprsk můj, chyť aspoň roucho zlaté,
jež na paty mi splývá, v žhavé výhni
své duše zpracuj to a k světlu tíhni,
a vždy se prachu banálnosti vyhni.
Chyť křídlo mé, přitul se ke mně těsně,
a poletíme hvězdám vstříc a vesně,
333
kde věčné mládí nad vesmírem stojí
a kouzlem sympatie všecko pojí.
Mou duši vpij a budeš sestrou mojí.
Ó, jen se dívej, já jsem neobsáhlá,
já celý kosmos v objetí jsem vtáhla,
jsem démonem i cherubem i ženou,
jsem, která žiji nedotknutou
ve změně všeho, neb jsem tvůrčí síla.“
A sklonila se, dítě políbila
a znikla v šeru jizby jak stín světlý.
A od té chvíle v duši děcka kvetly
vše lilie, vše jejich bílé sestry.
Tak měla život bohatý a pestrý,
tak mezi námi, a přec jinde stála,
když sfinze umění se zaprodala,
vždy vzpomněla si na zjev dětství svého
a pila pravdu, úkoj, sílu z všeho.
Všem růžím slovy ulámala ostny
a jeden pouze vzala lístek sprostný,
však ryzostí a pravdou duše skvostný –
tím umělkyní se a ženou stala.
Tak pracovala, trpěla vždy plně,
neb obraz Psýchy na každičké vlně
snů jejích hrál – tak mezi námi žije
i mrtvá dnes – neb sama Poesie
se v masce Psýchy sklonila jí k skráni.
Toť umění jest velké požehnání.