PRVNÍ ROK V NÁRODNÍM DIVADLE
Dnes tomu rok už, poprv brány své
co otevřel nám tento zlatý dům,
českého slova hlahol vítězný
334
a české písně sloka jásavá,
co ve mramor stěn stropu klenutí
svým zaléhají sladkým ševelem;
dnes tomu rok, co luzný lidu sen
se skutkem stal, na prahu Vltavy
co Musám vztýčen kámen obětní.
Rok jeden, krůpěj v času hlubině,
prch jako sen a sotva věříme,
že plný jeden rok a celičký
jsme píti směli nektar umění
pod touto střechou. Jako děcku jest,
jež dlouhým během v poli znaveno
na konci stihne přece lesů chlad,
kde uvítá je slavné hučení
pravěkých kmenů, ptačích křídel šum,
hluk vodopádů, nápěv bystřice,
ryk zvěře prchající, těžký vichru van,
jenž korunami stromů prolétá,
i neví, čemu dříve naslouchat
a čemu dříve diviti se má:
nám rovněž dělo se po dlouhé pouti,
po čekání a strastech, v zlatý dům
když konečně jsme vešli. Umění
jeť také prales; tisíc půvabů
a kouzel láká kolem diváka
a v různé cesty chce jej strhnouti.
Jak teprve se děje umělcům!
Co květů kolem! – Který utrhnout?
Co zdrojů! – V kterém dříve smočit ret?
Co stínů vlhkých tu a chladivých!
Kde spočinout dřív? – Plodů jeden nach
co na snětích a v trávě dokola!
Po kterém dříve vztáhnout lačnou dlaň?
Po písni z hlubin hvozdů hlaholi!
Kde zastavit se a dřív naslouchat?
335
Ó jaký div, že často strnutí
a zmatek schvátily nás, jak v snech
jsme kráčeli těch divů zahradou,
že minul rok nám jako dítěti
v pohádce zakletému v skalnou skrýš,
kde hvězdy plály jako lidský zrak
a zdi se leskly drahým kamením.
Tak minul rok ten první – krásný rok,
dál otvírá se lesa šumný krov
a vábí dál svým stínem, lahodou.
Ó, pojďte s námi hloub a stále hloub,
až najdem vchod k té čarné mýtině,
kde v lesku záři, jasu králuje
kouzelnou krásou – české umění!