SOKOLOVÉ VLASTI
Přes oceán, jenž v dálku nekonečnou
v tvář hvězd posílá svoji hymnu věčnou,
kde ptáka křídlo umdlí dlouhou poutí,
kde vlna, kterak roste a se hroutí,
sta hrobů otvírá ve každé chvíli,
přes pralesy, kde borovice kvílí,
přes pusté stepi a z farm osamělých,
kam nezbloudí krok lidský v týdnech celých,
z měst obrovitých mravenčího ruchu,
kde v shonu paží tisíce i duchů,
kde jako v kotli čarodějek pojí
se vášně, snahy, zlo a dobro v boji,
kde nade hmotou velká, kyklopická
a neobsáhlá vládne síla lidská,
od divů přírody, od divů lidí
jsme přišli k Tobě, pro niž láskou pláme,
336
Tvé oko v hloubi našich srdcí vidí
a Tobě v chvíli svaté přísaháme:
Chcem zachovati svatý jazyk dědů
svým dětem a svým vnukům v ryzosti,
by jako v Mekku v našich kroků sledu
též k Tobě putovali s radostí.
Chcem zachovati otců staré zkazky,
by s hrdostí se Čechem zval náš syn,
a v ruce topor, na rtech píseň lásky,
se tulil jak my, matko, ve Tvůj klín!
Chcem zachovati k bratrům lásku dělnou,
jež nikdy svoji nezavírá dláň,
leč v srdcích vzkvetouc v růži nesmrtelnou
na oltář Tvůj svou ráda klade daň.
Chcem sílu otců vnukům odkázati
a její vzkaz přes hory přes doly
má jako bouře vítězící vláti
a nezdolný jak peruť sokolí!
Chcem na dně srdce jako démant ryzí
Tvé jméno nést jak spasný amulet
a štěstím zvát, na lemu Tvoji řízy
mdlé skráně sklonit v smrti naposled!
To přísaháme, dělejte, co chcete,
vlast v srdcích máme, tu nám nevyrvete.
337