1791 – 1891
1
1
Máj dýchnul – celá země rájem,
vše raší v list a žene v květ,
ne přírody jen lidstva májem
se v plesné hymně chvěje ret.
Nás též se dotkla lidstva vesna,
nám šlehla v nitro hluboce
a zázrak! – mrtvý povstal ze sna.
339
Svět váhal zprvu, dnes už věří,
neb udiveným zrakem měří
hned vedle květu ovoce.
2
2
Té svaté, neúmorné práce,
již Adam poprv chytil rýč,
jež v květ budoucí generace
křtí na ideál každý chtíč;
jež zkrotí vzdorných živlů vádu
a obrněna duchem jen,
zří klidna každou na záhadu,
myšlenkou poutá vše a řeší,
vpřed žene silné a mdlé těší,
jíž vpravdě člověk svoboden!
3
3
Ký dobra duch to byl a síly,
jenž vrhnul mízu v starý peň,
v noc v haluze mu slákal víly,
v den zlatých plodů zchystav žeň?
Kdo v bouřích, vichrů ve přívale
krov jeho sklenul v stánek Mus?
Vzlet urval mozku, rudu skále,
klas válkou udupané hroudě?
Kým obstojíme v dějin soudě?
To práce byl jen génius!
4
4
Sto prošlo let – ve věku knize
to vteřiny jen mihnutí;
dnes ve slavnostní stojí říze
340
a v každém oka vzplanutí
vlast naše, plný klín a dlaně
má darů vlastních dětí svých,
ó vizte, suďte, zda ty skráně,
kde lípy list a klas plá zlatý,
jsou nehodny, by vínek svatý
jak před věkem dnes tam se mih?
5
5
Máj dychnul – celá země rájem!
Máj naší práce, našich snah.
Ó zvěsti slavná, leť už krajem,
zni lánem klasným, na vlnách!
Zni v poslední až českou chatu
přes vřavu sporů všedních ruch:
Jen srdce k srdci, bratrem k bratru
a vytrvale v další pouti:
pak bude duchem síly slouti
a duchem práce – český duch.