MRTVÝM DRUHŮM
Šli před námi a tak unikli nám
v tu dálku, odkud není navrácení,
jdou jiní denně za nimi a tmám
též propadají v tiché zapomnění.
Ten vlídné kdysi řekl slovo jen
a rázem dobyl celé srdce naše,
ten stranou nevlídník stál zasmušen
a přec jat naším, cítili jsme plaše.
341
Nejeden zklamal naše naděje
a odešel – však nechtěli jsme zisku,
jen cítili, že doba zaseje,
co vzklíčiti můž z rukou jeho stisku.
Nejeden záhy se nám odcizil
dav narůzno se moderními hesly,
jen vzpomínko, nejsladší ze všech sil,
nás vedeš za ním kouzelnými vesly.
Teď spíte všichni tichým věčným snem,
nám ukázavše cestu neodbytnou,
my za vámi tu osiřelí jdem,
tmou naší občas jména vaše kmitnou.
Též vy jste měli žití ideál,
své tužby, snahy, bolesti, svou zoři,
své zápasy za světlem jíti dál,
svou sílu, která chce a plá a tvoří.
Prasíly součástky vy rozbité
předčasné smrti toporem, mír s vámi!
Kde v dlani Boha spíte ukryté?
Však v našich srdcích dál jste živi s námi.
To z cesty žitím obol trvalý,
jejž na své děti, vnuky přeneseme,
toť síly odkaz, kterým troufalí
i slední smrti zápas podnikneme.
Mír s vámi! Pokoj! V tiché záři hvězd,
kdož ví, zda setkáme se ještě jednou?
Myšlenky křídlo, vzpni se k nim, ne zpět,
než splynem v řadu stínů nepřehlednou!
342