DRAHÝM DĚTEM
I
I
Máj usmál se a celá země jásá.
Jen hnula kšticí, země v ráj se mění
a je to jedno moře políbení,
kam pohnula se jen, ta zlatovlasá.
Mé dítě, již v tvář políbila krása,
jíž krásu tvoří každé okamžení,
356
co říci Tobě dnes, věř, slova není,
duch nejhlubší jen chudé kvítí střásá.
Zde v tichou modlitbu se všechno mění;
jak posud sbírej všude samé květy,
jen lásku dávej, majíc lásku sama;
Nad lásku, poznáš, větší slasti není,
a uzříš nakonec, že smutné drama,
jímž život byl, nevyzní bez odvety.
II
II
To víš i Ty, jenž k básníkově dceři
jsi přilnul láskou, jaké rovno není,
jenž v básníka dovedeš políbení
těch vdechnout sílu, kteří v lásku věří.
Nuž, vezmi ji a v svět, jenž kol se šeří,
jí zachovej vždy čisté světlo denní,
neb věř, nad lásku větší moci není
a větší není slast nad políbení.
Vás krása spojila. Kéž ruce vaše
dál vede žitím v nedostihlé záři,
vám denně nechá svoje růže kvésti;
pak ať si kolem prchá život plaše,
vám neublíží nemoc ani stáří,
a k vám se samo celé skloní štěstí.
357