Castrum.
Plá oltář zlatem, chrámu stěna
se červánkovým leskne nachem,
v něm stojí rakev otevřenaotevřena,
kol spějí mniši v kroku plachém;
jak odlesk světců aureoly
kol skrání plá jim světla řeka,
dnes, zítra někoho smrt zvolí,
zde otevřená rakev čeká.
Jde kolem stařec sivobradý,
co asi v duši se mu děje?
Žeh v oku, asketa jde mladý,
jak stopen v moři beznaděje;
jdou dnes a zítra jako v snění,
šept modlitby jim s retů stéká,
zní choral varhan v slavném hřmění –
a otevřená rakev čeká.
Jde opat a má řetěz zlatý,
jde novic a má provaz bílý
130
a každý v srdci osten ztráty
a věčný žalm, jenž stále kvílí;
ať slunce plá, ať v mraku usne,
ať vichřice se venku vzteká,
v kadidla atmosfeře dusné
a v dýmu svic ta rakev čeká.
Je má! druh může říci druhu,
dnes, zítra, hned – to jedno všecko,
dny, roky tak se točí v kruhu,
muž v kmeta, v juna zraje děcko,
ta rakev smíří všecky spory,
z ní rovnosti zář v srdce stéká,
Smrt drží provaz k zvonku hóry –
a otevřená rakev čeká.
Ó srdce! často o nic v boji,
zde uč se marnost všeho znáti!
Snah přeludy, tu velkost svoji,
když klesáš slávy ve závrati!
Když kuješ pouta pro jiného,
po cizím stromu když zrak těká,
po zápasu všech v konec všeho
vždy otevřená rakev čeká.
Ó líp v ni vrhnout všecky snahy
a přeludy a plány smělé,
131
bys mohlo říci v konec dráhy:
„Jsem dávno v ní juž celé, celé;
je plna, hrozí jícen její
jen tělu – duši nepoleká,
té jiné hóry věčna znějí
a rakev dole – ať si čeká!“
132