DUŠE VŠEHO.
[9]
Pantoum ranní.
Poslední se hvězda ztrácí,
z dálky vane vítr svěží,
z trůnu mdlá Noc juž se kácí,
na orloji rafij běží.
Z dálky vane vítr svěží,
dosti dum a meditací,
na orloji rafij běží,
Sisyfovu začni práci!
Dosti dum a meditací,
slyšíš zvony se všech věží!
Sisyfovu začni práci,
nechť jde ztuha, nechť jde stěží,
Slyšíšslyšíš zvony se všech věží?
Ku práci se dělník vrací,
nechť jde ztuha, nechť jde stěží,
nechť i při ní vykrvácí.
11
Ku práci se dělník vrací,
ať již v zlatě, stříbře, spěži,
nechť i při ní vykrvácí
o kus chleba v těžké řeži.
Ať již v zlatě, stříbře, spěži,
chop se díla s resignací;
o kus chleba v těžké řeži
nechť se každý přelud ztrácí.
Chop se díla s resignací,
myšlénka, oř bez otěží,
nechť se každý přelud ztrácí,
hřmí, nechť jezdec mrtev leží.
Myšlénka, oř bez otěží,
nápady kol jako ptáci...
Z dálky vane vítr svěží,
poslední se hvězda ztrácíztrácí.
12
Touha.
Dnes je třpytný kolibřík,
v každý mžik
ve všech barvách duhy svítí;
hltavý je rázem sup,
v dravý lup
který na srdce se řítířítí.
Jak tón smutný vióly
hlaholí
jako ze dna moře, z dálí;
v ráz tu lítá vichřice,
tisíce
zvuků bouřných z ní se valí.
Vše ji zbudí, větrů svist,
svadlý list
v stromořadí v podjeseni,
založený v knize květ
v její ret
výmluvný se náhle změní.
13
Zalehlý kdes zvonů zvuk,
křídel tluk
v rákosí neb v jetelišti;
milenců dvou spěch a chvat
můž jí dát
peruť v kraje lásky příští.
Často mníš, spí ve hrudi,
nezbudí
víc ji radost ani smutek;
dost již pestrých přeludů,
s osudu
rozmary dost různých půtek.
Však tu zázrak najednou!
Nožek dvou
obrysy pod černým šatem,
škeble ouška, zoubků sníh
jen se mih’
kolem tebe ulic chvatem;
Veršverš, jenž dávno zapomněn,
krátký sen
v tichém jarním dešti vonném,
růží dech neb akátu –
v záchvatu
mrtvá touha vstává honem.
14
„Ať jsem dobrem nebo zlem,
život jsem!“
šeptá v ucho tiše tobě,
„ve mně, nechť i potají,
doutnají
jeho jiskry v samém hrobě.
A ten šťasten a ten bláh’,
komu sáh’
každý tón můj v struny duše;
echem v každé vteřině
jedině
ten žil v bolu, v plesu, v tuše.
V záři slunce, v třpytu hvězd
lyrou jest
srdce jeho, zkad se leje
slavně sloka za slokou
hlubokou
notou z kosmu epopeje!“
Vlny sklon a vlny vzruch,
věčný kruh,
tvarů přechod nekonečný,
stáří báj, sen, minulost,
tak je most
věčná touha v život věčný.
15
Jitro na horách.
Své ženě.
Šer v mlžných vodopádech
kol modré vrchy halí,
a růžový jen nádech
pad sosnám v kštice z dáli.
Jak propast nebe siné,
tón ambry rozlit kolem,
směs obláčků jen plyne
tím nebes dálným polem.
Van ostrý z hloubi věje –
zas ticho – jasným vzduchem
pár velikých much spěje,
kol krouží hlasným ruchem.
Ty tuší slunce! Píti
snad první chtějí světlo,
vždy výš let jich se řítí,
kde růžemi to zkvětlo.
16
Zpět v houští padla sova,
kos tiknul v odvet drozdu;
jas, řeka opálová,
teď teče v ňadra hvozdu.
A z něho juž se noří
král světla! Vstříc mu jásá
svět, který nachem hoří,
kam on své růže střásá.
A hora volá k hoře
jak rety ohnivými,
co dálné po prostoře
paprsky vlnivými
Sese v proudech světlo leje
do slují, strží, tesů,
pták jako zpilý pěje
v ples rozšumělých lesů.
Jak v modlitbě chvím rtoma
a srdce letí jinam,
na svoje děti doma
se náhle rozpomínám.
17
Ty ještě spí v té chvíli...
Ó kéž jim v plné kráse,
co zřím zde, v sny se chýlí
a v celý život zase!
By krásu, světlo měly
a ustavičné ráno...
V tom hvozdy zašuměly
a já z nich slyšel: Ano!
18
Metempsychosa.
Ó chtěl bych v duše jiném tvaru
cikadou na haluzi sedět,
a zpívat, zpívat v plném žáru –
však hlavní: Chtěl bych o tom vědět!
A orlem chtěl bych k slunci lítnout
a v jeho zlaté světlo hledět,
cíp clony taje v zobák chytnout,
vše proniknout – však o tom vědět!
Nést v kapce úkoj žíznivému,
na dívčích ňadrech růží sedět
a kamenem být chodci mdlému,
kde spočine – však o tom vědět!
Když mudrc pravdě ve tvář hledne,
naň v slově pergamenu hledět,
když matka z děcka závoj zvedne,
být její prs – však o tom vědět!
19
O nepřehledné moře zjevů,
jak pavouk v síti musím sedět,
jen tušit v snaze, v lásce, zpěvu;
tak mnoho chtít a málo vědět!
A smrt až zamkne moje oči,
jen tmám a tmám a tmám v zrak hledět,
jak blabuň v tůň když nazpět skočískočí,
a nevědět, zda budu vědět!
20
Před deštěm.
Vzduch měkkou chvěje se lahodou,
vlaštovky kmitají nad vodou;
plá západ jak ohnivý jícen,
jak hořící hrad by tam zřícen.
Sem z břehu druhého každý ruch,
kosy svist, vesla spád zní ti v sluch,
vzduch jasný je, průsvitný, čistý,
ni na olši nehnou se listy.
Zříš jako v zrcadle celý kraj,
hnědé tu brázdy, výš mladý háj,
lnou k obzoru řepkové lány,
se míhají zlatem jak tkány.
Dí rolník: „Deště nám potřebí,
dle všeho na zemi, na nebi,
dnes v noci juž teplý se spustí,
by lépe vše mohlo nám růsti!“ –
21
A vida vlaštovek hon a rej
věřím, že přijde, ba cítím jej,
jak sladkým on vlhkem vše plní,
jak obilí pod ním se zvlní.
Ba slyším, plný jak šumných ech
se spouští na došky, šindel střech
a teplý a hustý a tichý
se na stráně sklání a líchy.
Má duše při tom jest jak ten kraj,
nad ní se vznáší kýs neznámý taj,
jí volno tak, vzdušno a svatě,
plá celá ve průsvitném zlatě,
Snůsnů dávných, tužeb mých vír a ruch
ozývá v ní se pln sladkých tuch,
cit každičký k slovu se hlásí,
tak zvučně, pln průsvitné krásy.
A jako vlaštovek hon a let
myšlénky lítají v před a zpět;
ó sladká je chvíle to v duši,
kdy jako zem písní dešť tuší!
22
Illuse.
Motýlů modrých celý sněm
v slunci se míhá a splítá,
druha druh honí a chytá
květoucím, vonným jetelem.
Drahokam slunce plamenem
v azuru jiskří a kmitá;
motýlů modrých celý sněm
v slunci se míhá a splítá.
A nevíšnevíš, spitý sladkým snem,
tak zmámí tě hra jejich hbitá,
zda sám se azur níží sem,
či v azuru přece to lítá
motýlů modrých celý sněm.
23
Bývalému básníkovi.
Dnes unaven se vracíš z práce denní,
máš sotva pohled pro dítě a ženu;
ach, kde jsou časy, kdy jsi klesal v snění
pro jednu píseň, jež by tvému jmenu
svit hvězdný připjala, list lauru k skráni,
jak dávno za tebou ty hračky dnes!
Žít, pouze žít, vše tvoje namahání,
zbyl člověk jen, však básník mrtev kles’.
Proč stalo se tak, zkoumat nemám práva;
plá jednou v noci hvězda v plné kráse,
plá jednou na svém keři růže žhavá,
zpěv skřivanův zní jednou v Máje čase.
Tys oněměl – však zapěls píseň svoji,
tys odkvet – ale plný byl tvůj květ,
snad zdolán zmlk’ jsi o chleb v těžkém boji,
snad řekl’s vše a víc ti nedí svět.
24
Taj podivný! Však jednou k tvému loži
jak zázrak nebes přece přistoupila
ta jasná, čistá poesie boží,
tvá duše rosu z její dlaně pila;
v té krátké písni, kterou’s k nebi vzdychnul,
byl’s poetou pro všecken příští věk.
BuďBuď, člověčečlověče, zdráv, poeta když ztichnul,
v tvé duši hořel krásy paprslek!
Jak po letech já dnes tvou píseň četl,
tak vnuk ji najde a jak rosnou vlahou
jí zpit zas křídlo nalezne, by vzlétl
a pozdravil zas mladost svoji drahou;
ji v srdce zavře jako perlu vzácnou,
by v šer mu plála tichou září hvězd;
co jiný žití dobyl pílí pracnou,
to chvilkou nadšení tvým pro vždy jest.
Neb to je nesmrtelné věno krásy,
že jedenkrát kam její slít’ blesk svatý,
tam nezhasne a pro věčné plá časy.
Čím tobě nyní žití trud a ztráty?
A nechť i všednost v své tě vpřáhla jarmo,
tys měl svou vesnu, můžeš jeseň mít,
nechť před lety, přec nežil ty jsi darmo,
nechť bez jména, přec dáváš duším pít!
25
Nuž s vděčností já po tvé číši sahám
a lokám úkoj, mír a chládek svěží.
Ty jistě dnes mým nerozumíš snahám,
tvá dráha žití jiným směrem běží,
ty nevíš o tom, jaks mne chvíli blažil,
jak balsám lil jsi do krve mých ran,
v tvé písni z lidskosti jsem studny vážil,
neznámý pěvče, budiž požehnán!
26
Pantoum polední.
Slunce drží zem a tiskne,
na kameni had se hřeje,
hlavou lesklou sem tam blýskne,
pták se v klenbu větví kreje.
Na kamení had se hřeje,
teplo vydychují skály,
pták se v klenbu větví kreje,
hromu temný huk zní z dáli.
Teplo vydychují skály,
mouchy španělské spí v keři,
hromu temný huk zní z dáli,
vánek řeku nerozčeří.
Mouchy španělské spí v keři,
v zlatém vzduchu stojí šídlo,
vánek řeku nerozčeří,
tíha, sen, co oko zhlídlo.
27
V zlatém vzduchu stojí šídlo,
v suchém klestí cos jen praská;
tíha, sen, co oko zhlídlo,
nudí píseň, práce, láska.
V suchém klestí cos jen praská –
Ticho zas, vše trne v mdlobě,
nudí píseň, práce, láska,
jen ta řeka láká k sobě.
Ticho zas – vše trne v mdlobě,
nuže rychle, šaty dolů!
Jen ta řeka láká k sobě,
co vše hoří ve plápolu.
Nuže rychle, šaty dolů!
Jeden skok – až vlna výskne,
co vše hoří ve plápolu,
slunce drží zem a tiskne.
28
Klid přírody.
V bouři hromu vzdáleného,
kam zpěv ptačí vpadá,
z tichých lesů jak se kouří
a jak tmí se lada!
Příroda jest jako dívka
v prvním lásky hněvu,
polo v slzách snivou tvář má,
polo ve úsměvu.
V žár poledne srpnového
v obilí to praská;
příroda jest jako žena,
jež ví, co jest láska;
zulíbána sluncem leží
v rozkvětu své krásy,
u vědomí, jaké tvorstvu
uchystala kvasy.
29
Pestrou strání, přes níž mlhy
snovají se v změti,
pavučiny cár se třese
na sežloutlé sněti,
i v té dumě, kterou nese
na vrasčité skráni,
příroda má snivou měkkost,
půvab odříkání.
A když krajem zasněženým
tiše kráčí zima,
zbystři zrak a napni ucho,
příroda jen dřímá,
v dlouhém lánu v oku ducha
se juž klasy tísní,
tichem v dálku se juž vlní
trilky ptačích písní.
30
Mythologické sloky v jeseni.
Ty různé, pestré barvy lesa,
ten purpur, ta žluť krvavá
jsou pouze rudý oblek Nessa,
jejž zemi slunce utkává.
Ta škodolibá Dejanira
se v závoji mlh ukrývá,
šat Herakla, zem, těsně svírá –
a ona se jen usmívá.
Teď jako velkou na hranici
by vstoupla zem, tak v plápolech
to žhne, ba každé na větvici
ve javorů, bříz vrcholech!
To velká hekatomba země;
viz dřínů nach i brslenů,
tu růžově to plá, tam temně,
směs vločků, vln a prstenů!
31
Mha jako dýmu sloup se valí
přes ocúny, v nichž svítí luh,
jak závoji taj ona halí,
v nich rodí se nám nový bůh.
Zem plna plodů, plna skutků,
můž na svoji smrt klidně zřít.
Proč srdce naše má dlít v smutku?
My můžem zpívat, můžem pít!
Ať větry roznesou v kraj světa
třesk našich číší i náš ples:
My zříme v jara květ, v hod léta,
vstalť bůh, kde zhynul Herakles!
32
Cestou od Čertovy stěny.
Jakubu Seifertovi.
Jdem stále výš, pod námi řeka bouří
v tříšť balvanů se noříc bílou hřívou,
mha večerní se nad ní rovná kouři;
jdem kamením přes kořenů spleť divou.
Pár kroků ještě a noc bude tady!
Hle, z nízkých porostlin juž po nás sahá;
blíž ku kraji, zkad zní ta píseň vády,
nás zrádná větev zde, tam pahýl tahá.
Jen pohleď dolů! Proč to duši láká
se vrhnout v strž, kde v skály vlny perou?
Jen pohleď vzhůru! Vidíš toho ptáka,
jak výše vzlet, se tratí v dálku šerou?
Zda nevisí tak nad propastí dvojí
náš vratký život, květ na tenkém stvolu?
Hned nad hvězdy chceš křídlem duše svojí,
hned v bezdno střemhlav vrhnouti se dolů!
33
Dál odsud! Lesů duše z hloubi vzdychla.
Jsou za námi! Zde rozhled v dál je valný,
jak zázrakem vln hromná píseň ztichla,
jak nahle by ji zhltil jícen skalný.
A v nebes klenby šedě popelavé
jak velká perla první hvězda tryskla,
zvon z dáli od kláštera vzdych své Ave,
kdes vykřik pták a mlhou cesta blýskla.
Po stráních sem tam poskočila světla,
jak přelud zde zeď bílá monastýru;
z vln vřavy echem dálným v duši letla
ti kouzelná zvěst nebeského míru.
A chápeš kouzlo samoty a ticha
a cítíš přes vše, jak je krásné žití,
jak z hluboka zem v utišení dýchá,
co bílou perlou v sen jí hvězda svítí.
34
Lesem.
Jdu lesem. Nade mnou to šumí,
a sténá, šepce v korunách,
skřek zoufalství, jejž nářek tlumí,
a beznaděj a žal a strach.
Čím dále jdu, tím víc mně zdá se,
všech duše, kdo šli přede mnou
tím lesem, že vrou v tomto hlase
a žijí sudbou tajemnou.
Těch, kteří marně milovali,
těch, které schvátil dlouhý žal,
těch, za velkým snem kdo se hnali,
těch nejvíc, svět jež zneuznal.
A zoufalství jich, bol a hoře
za dědictví své vzal ten les,
že vetkal vše v svých zvuků moře,
by zahrnul mne tím vším dnes.
35
By, jak to duní a se valí,
jak dálné vody a jak hrom,
můj vlastní žal byl dětsky malý
a roztál posléz v huku tom.
36
Měsíci.
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
Sviť, luno bledá, v tmavé spící chaty,
jak prstem vil se dotkni čílka dětí;
na lože chudých rozlij paprsk zlatý,
ať mohou ti, kdo stůní, ozdravěti;
kdo v propasti běd na svém loži sedí,
když věčná sfinga k všem otázkám němá,
svým svitem veď jejjej, lunoluno, k odpovědi,
ať slyší smír kol šumět perutěma!
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
37
Kde zoufalec se klade na koleje,
svým paprskem strž duše osvěť jemu,
nit Ariadny z tůně beznaděje
mu podej zpátky k žití ztracenému;
kde v šeru lesa na svou oběť číhá
syn bídy, zahraj na taseném noži,
ať před ním ztracené se mládí míhá
a v srdci vzplá mu mrtvá láska boží!
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
Kde mladé děvče prodává ctnost z hladu,
skaň na hrdlo jí i prs obnažený,
vrať sny jí dětství, nad propastí pádu
jí ukaž matky důstojnost a ženy;
kde básník upírá mdlé k hvězdám zraky
za krůpěj krásy hotov dát své žití,
rci září svou: Má země krásy taky
a lepší dobrým je,je než velkým býti!
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
38
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
Kde v lásce však se šťastní objímají,
kde našla ústa, po čem duše práhla,
kde ku ráji se dvéře otvírají,
kde rozkoší se hrdla těžce stáhla;
kde umělec svůj idól objal cele,
a Pygmalionu kde ožil kámen,
tam pod zvon mračna, jež se zvedá stmělé,
skryj kvetoucí svůj liliový plamen!
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
39
Pantoum noční.
Spij se tichem, noc je tady!
S hvězd se míru pohár sklání,
tma svou vlečku smýká lady,
měsíce srp stojí v stráni.
S hvězd se míru pohár sklání,
noc jest jako valná řeka;
měsíce srp stojí v stráni,
klid v znavené srdce stéká.
Noc jest jako valná řeka,
umyj duši v této lázni,
klid v znavené srdce stéká,
jak večerní „Ave“ zazní.
Umyj duši v této lázni,
povzleť k hvězdám jasný, čistý,
jak večerní Ave zazní
mezi lip šumnými listy.
40
Povzleť k hvězdám jasný, čistý,
bez rmutu a vášně, hněvu,
mezi lip šumnými listy,
ve vln ruchu, v ptačím zpěvu.
Bez rmutu a vášně, hněvu,
světu, lidem, sobě ztracen,
ve vln ruchu, v ptačím zpěvu,
v záři hvězdné bohu vrácen.
Světu, lidem, sobě ztracen,
volný, čistý, zase mladý,
v záři hvězdné bohu vrácen –
Spij se tichem, noc je tady!
41
Světlušce.
Z noci diadému
spadlý kamínku,
houštím v trávy lemu
bludný plamínku,
jak se svity v reji,
malý čaroději,
z lampičky tvé lejí
v trávu s lupínku!
Noc je vonná, vlahá,
z hloubi dýše klid,
s hvězd co lásky, blaha
padá na pažit;
padá v spící lesy,
nad nimiž se kdesi
v mráčků bílých směsi
luny ztratil svit.
42
Vůně silná dýchá
z posečených lad,
noc,noc jak báseň tichá
otvírá slok řad;
tajuplná kniha,
nad kterou se zdvíházdvíhá,
světluško! a míhá
bludný žeh tvůj rád.
Drž jen mi svůj malý
nad ní kahanec;
taj, jenž všecko halí,
proniknu snad přec;
v tvorstva tisíceru
stopách beze směru
duch se vyzná v šeru,
bludný mravenec.
Jak hvězdička malá
myšlénce mé sviť,
Ariadna stálá
skrze pochyb síť,
z otázek, dum víru
cestou po vesmíru
sviť mi v přístav mírumíru,
stříbrnou dej niť!
43
Co zde v tobě svítí,
jediný jest žeh,
který tam se nítí
v hvězdných plamenech,
jímž má sloka tryská,
jímž se u křoviska
rosná perla blýská
setřesená v mech!
Do kola tvůj zlatý
kde se míhá bod,
jeden život svatý
výměny a shod,
jeden výdech blaha,
jedna v rozvoj dráha,
jedna rosná vláha,
jeden chorovod!
Valnou strží hvězdnou
věčně dál a v před,
nebes tůní bezdnou
duch se pustí v let,
atom věčné síly,
který, nechť se mýlí,
nechť i šílí, k cíli
musí doletět!
44
A když unavený
zdeptá bludů změť,
v moři věčné změny
najda odpověď,
za prostor i časy
vletí v slunce krásy,
ty v mé ženy vlasy
jako perla sleť!
45
Když dílo tvé je dokonáno.
Když dílo tvé jest dokonáno,
zda můžeš v klínu ruce skřížit
a klidně čekat nové ráno
a klidně vidět noc se blížit?
Ne, dokud v těle srdce bije,
tu klidu tvého chvíle krátká
buď nových skutků vigilie,
buď nové práce plodná matka!
Jen bůh směl říci: Dokonáno!
jen bůh směl dobrým zvát své dílodílo,
a zdali to, když v oběh hnáno,
jek k nečinnosti odsoudilo?
Jen stajen za ním dál on tvoří,
vždy činný nikdy nespočívá,
tká v lůně země a vlá v moři,
v tvé dílo zrakem hvězd se dívá.
46
Z těch každá: Dále pracuj! praví,
buď aspoň snahou nesmrtelný,
v myšlénky zlato ať se taví
tvou obrazností mozek dělný!
Vždyť sluší, dospěješ-li k cíli,
tvé dlani mozol, vráska skráním,
jeť sabat proto drah a milý,
že před ním trud je a trud za ním.
47
Božská duše.
Jen jedna velká, bílá hvězda svítí
na opálovém nebi v tiché kráse
a duše tvoje unavená cítí,
jak jiná duše kol v svět rozlévá se.
Zda vstává snad ze spící řeky hlubin?
Zda květ ji vydychuje v svojí vůni?
Zda červánků ji vyzařuje rubin?
Zda spala přes den v chladné horské tůni?
Je náhle zde a přívalem se valí,
v své zvolna všecko zahrnuje vlny;
do moře ticha ztápí strom i skály,
pláň jest jí plna i hvozd jest jí plný.
V ní zvonce vesnického zvuk se hatí
a vozu ruch a mouchy zabzučení,
až sama nad lesem i nad souvratí
se rozlije ve pravěkém svém snění.
48
A ty, jenž stojíš kosmu nad propastí,
sám nemohl bys říci v této chvíli,
zda vidíš svoji duši v ní se třásti,
zda duše božská v nitro tvé se chýlí.
Jen záblesk to je, jako rosa travou,
a jako v prachu zákmit bílé řízy,
jak velké bílé křídlo, nad tvou hlavou
jež mihne se a zas juž v dálku mizí.
49
Magnificat.
Jak varhan bouře, plným jezem
když zaburácí z píšťal všech,
jak z jara kaštany a bezem
vlá bouřný mladé Vesny dech:
mou duší zpěv zní chvály, díků,
že mohu dýchati, že jsem,
a mizí ve vlašťovic křiku,
jež vznášejí se nad lesem!
Že mohu chápati a cítit
kol valný, velký tvorstva tep,
že mohu za vlnou se řítit
a ptákem v zkvětlý vpadnout štěp,
že mohu v slunce zraky hroužit,
růst, kvésti, nésti plod jak strom,
v hvězd jiskření svým citem kroužit
a myšlenkou vzplát v letu tom;
50
Žeže mohu svět a jeho tvary,
co obsáhnout lze zrakem mdlým,
vzruch snahy, vášní divé žáry,
bouř citu schvátit ve svůj rým,
že ne jen, věčná lásko, tebe
smím obejmout, však vyslovit,
že v sobě nesu peklo, nebe,
sám tvor že mohu tvůrcem být;
Žeže mohu ve tvých stopách kráčet
a ssáti z tebe nadšení,
bych musil peruť v prachu vláčet
za tebou, svaté umění!
Co v barvu, v kámen vyhráněno
že mluví ke mně řadou let,
svět lepší, duchů velkých věno,
svět umění, že je můj svět;
Žeže mohu trpět a bol nésti,
jej v jiných cítit na vzájem
a chápat ono velké štěstí,
mít slední asyl v srdci svém;
tam ukrývat, co rajskou zoří
kdy kmitlo v šero lidských cest,
tam nechat všecko za příkoří
strom lidskosti a lásky kvést;
51
Zaza všecko díky, duše světa,
dím tobě v rozmachu svých sil,
vím, tvoje míza ve mně zkvétá,
tys pouze to, čím kdy jsem byl;
jak bublina z tvé vznořen tůně
já ve slunci se na mžik skvěl,
tvůj byl jen lesk, tvá byla vůně,
nechť splasknu – svět jsem obrážel.
Jak varhan bouře, plným jezem
když zaburácí z píšťal všech,
jak z jara kaštany a bezem
vlá bouřný mladé Vesny dech:
mou duší zpěv zní chvály, díků,
že mohu dýchat a že jsemjsem,
a mizí ve vlašťovic křiku,
jež vznášejí se nad lesem!
52
NĚKOLIK
STRÁNEK VĚČNÉHO ROMÁNU.
[53]
Litanie lásky.
TyTy, Lásko třikrát svatá, s nám vždycky stůj,
u slepce starce Fata za nás oroduj,
dle potřeby Ty zkrať nám, nebo křídli čas, –
ó Lásko, prosíme Tě, uslyš nás!
Svět bez Tebe je pouští, s Tebou květná říš,
bez Tebe v zmar se spouští, s Tebou vzlétá výš,
bez Tebe svadlá tráva, s Tebou plný klas –
ó Lásko, prosíme Tě, uslyš nás!
Tys růže nevadnoucí, Ty jsi zlatý dům,
ze sloně Tys věž skvoucí, čnící k nebesům,
Tys perla v škebli světa, jeho zář i jas –
ó Lásko, prosíme Tě, uslyš nás!
Ať bouříš, nebo dřímáš, věčně činná jsi,
vždy viny světa snímáš, ráje ohlasy
zní vždycky lyrou Tvojí – cherubinů hlas, –
ó Lásko, prosíme Tě, uslyš nás!
55
Tys Venuše i Maja s nebes velebou,
my bídné plémě Laja jdeme za Tebou,
Tys naše Antigona, slední svit když zhas –
ó Lásko, prosíme Tě, uslyš nás!
Až jednou mříti budem, u násnás, LáskoLásko, stůj!
Ať nerdíme se studem, prapor kde vlá Tvůj,
ať po nás jiní přijdou a milují zas –
ó Lásko, prosíme Tě, uslyš nás!
56
Jahody.
Zda před lety to bylo nebo včera,
juž věru nevím; dost, že bylo tak.
Víš, stromů klenba kterak byla šerá?
Vím, jak plál modrý, hluboký tvůj zrak!
My jahody jsme trhali, kde která,
kdes šuměl zdroj, nad námi křičel pták.
Já pravil: Hleď, jak husté tam je mlází,
tam obtížné by bylo spolu jít,
tam sotva slunce zlatý paprsk vchází,
po modřínech kol tančí jeho svit;
však dále tma je a noc beze hrázíhrází,
a přece chtěl bych v tmě té s tebou být!
Tu musil bych tě vzíti kolem pasu
a lehce nadnášeti jen tvůj krok,
snět zdržet, než by chytla se v tvém vlasu,
57
blíž k ňadrům sklonit,sklonit ňadraňadra, k boku bok,
tě zvednout, než zdroj skrytý v mech a řasu
ti pohází šat stem perlových ok.
Tu musil bych – však tys mlčela k tomu
a zrak tvůj hořel divnou lahodou;
tvé líčko, rty, jak plály šerem stromů,
snad rozmáčknutou sladkou jahodou?
Je chtěl jsem slíbat... Řeklas: čas jít domů!
Jak tancovaly vážky nad vodou!
A já tě poslech. Dále šerem snětí
jsme vedle sebe spěli moudří již,
jen dál si brali jahody, jak děti,
ne více z úst, jen z dlaní nanejvýš!
A na stromě když pták juž přestal pěti,
nám začal v srdcích... Zda to posud víš?
My neutrhli ten květ purpurový,
ač silně dýchal, plál mu barev žeh,
my nesplašili ptáče štěstí slovy,
ať dozpívá nám svoji píseň v snech:
Tak půvab této chvíle věčně nový
nám v srdcích plá, plát bude po letech.
58
A proto nevím, před lety či včera
zda bylo to, však vím, že bylo tak;
vímvím, stromů klenba kterak byla šerá,
vím, jak plál modrý, hluboký tvůj zrak.
My trhali jsme jahody, kde která,
kdes šuměl zdroj, nad námi křičel pták...!
59
Píseň.
Ty oči tvoje hnědé
se na mne upřely tak;
pojď, večer noc za ruku vede,
ta noc v můj hledí zrak.
Tvé oči, ty splynuly s nocí,
hvězd žhavých ztlumily jas,
leč tyto očí tvých mocí
v mé duši vzplanuly zas!
60
Co víc?
To temně hnědé zlato vlasů,
ty oči plny hvězdných jasů,
ten hluboký alt hlasu;
Tenten dlouhých prstů útvar bílý,
šíj, která liliililií se chýlí,
ten vzdušný kročej víly;
Tata ňadra tichá spjata těsně,
ten pohled, vlídný pozdrav Vesně,
ten smích zvonící plesně:
Já věru nevím, co to bylo,
co gracií se na mne lilo,
co tak mne okouzlilo?
Zda v sobě každá vnada tichá,
zda celek, v němž se každá smíchá,
tím božským kouzlem dýchá?
61
Já listy zřel, květ v lesku pláti
a já se musel na plod ptáti;
blah, komu bude zráti!
Však blažší, pouze komu svítí,
kdo s čistou myslí může jíti
kol takového kvítí!
62
Píseň.
Ty nocí jdeš, s větrem déšť šlehá
ti v tváře. – Blažený cit
v mém srdci klíčí a něha
v myšlénce, s tebou tak jít!
Při smutném tom pomýšlení,
že nemůže, nemůž to být,
zavírám oči a v snění
zřím deštěm a větrem tě jít
Aa hle, v snu jdeme juž spolu –
ó není-li sníti tak, žít?
a zvolna v tíž sklání mých bolů
se hluboký, veliký klid...
63
Madrigal.
Nahý hoch se v útok řítí,
slepý je a křídlatý,
v důlku brady spal jak v kvítí,
mezi ňader poupaty.
Jako šílený juž střílí
v levo, v pravo dokola,
jeho šíp se neomýlí,
každé srdce udolá.
Z Homérovských bojů letí
i z železných štítů sem,
ve paruk a copů změti
maskou kryt a vějířem.
Jeho zlatá střela svistí,
Petrarkův to madrigal,
v keři ptákem, včelou v listí
věky letí dál a dál.
64
Nevím věru, proč by děda
vnuk měl chladnější hruď mít?
Marný odboj, hoch luk zvedá,
někdo musí terčem být!
Ať si střílí, ať si bodá,
zdolá srdcí tisíce,
kdo se jemu nejvíc podá,
vítěz bývá nejvíce.
65
Píseň.
Ať jdu hložím, ať jdu kvítím,
budeš pláti nad mým žitím.
Tak noc veliká a snivá
v znavenou se duši dívá
vanouc k zaníceným skráním
sladkou něhu s požehnáním.
66
Madrigal.
Jemné vlásky, na tvé šíji
kol tvých oušek jež se chvějí,
jak se vyzývavě smějí
touze mé s mou poesií!
Zlatý mech jsou, kam se skryjí
moji snové nejradějinejraději,
jemné vlásky, na tvé šíji
kol tvých oušek jež se chvějí.
Amoru, jenž krev mou vpijí,
šibalu a čaroději,
sítě jsou, v nichž nejsvůdněji
míhá se a bodne zmijí,
jemné vlásky na tvé šíji.
67
Píseň.
Při pouhém pomyšlení
jak děcko jsem se třás,
že směl bych v blahém snění
kdys zlíbati tvůj vlas.
Jen z lehka, jak by z dáli
leh vánek do fijal
a ty by zadýchaly
a vůně šla by v dál.
Tou vůní vánek zpilý
že voní sám, by mnil, –
a zatím v této chvíli
jsem juž tě políbil.
68
Kameje.
I bloudí Láska širým světa kruhem,
tu v jara úsměvu, tam v mrazu tuhém,
tu srdce dobývá, tam srdce ztrácí,
ta jedna motýli jsou, druhá ptáci,
tu zapějí, tu chvíli mannu ssají,
jde Láska dál a srdce odlétají.
Na pevné skále vážná Věrnost sedí,
zrak ztrnulý a rty bez odpovědi,
na jistý návrat jediného věří,
tím citem minulost i příští měří;
jen jedno srdce v srdce uzavřela
jen proto, by je věčně v srdci měla.
69
Píseň.
Svým tělem rád bych přikryl tebe celou
jak v jarním dešti oblak zem,
rád ptákem bych byl, motýlem a včelou
na těle tvém, na těle tvém!
Chyt pták by pro svou píseň tvůj hlas jasný
a motýl tvojí pletě třpyt,
med polibků pak včela – s lupem šťastný
by každý lít, by každý lít!
Svou duší rád bych zahrnul tě celoucelou,
jak vichřice když květy rve,
rád ptákem bych byl, motýlem a včelou
v té duši tvé, v té duši tvé!
Pták chyt by pro mne v zobák perlu citu,
pel včela tužeb dětinných
a motýl na křídla ve barev třpytu
tvůj smích, tvůj smích!
70
Genre.
Tichý domek na náměstínáměstí,
stěny bílé jako sníh;
na oknech zříš stále kvésti
hortensie v levkojích.
Záclon bílý lem se chýlí
nad květy a z jejich řas
kyne bledý profil milý,
v přítmí jizby,jizby mizí zas.
Bílý profil, černé vlasy,
hnědé oko s bezdnem hvězd.
Bože, co v tom tiché krásy...
bože, jak mi v srdci jest!
Jak v snech žije tu den ke dni
jako tichá květina,
den se nahne ku poledni
a den v růžích zhasíná,
71
Aa s hvězd padá mír a štěstí
v dál do srdcí zbloudilých
a já v dáli kol zřím kvésti
hortensie v levkojích!
72
Smutné sloky.
Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že juž se připozdívá,
zeď stará květ má, balvan v řece mech
i v suchých věncích hřbitovních to zpívá,
když večer v listopadu k zemi splývá.
Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že juž se připozdívá.
Dost dlouho šli jsmes polujsme spolu. – Pojďme dáldál,
nechť místo růží dám ti břečťan holý;
já nejsem slavík, jsem jen doupnák skal,
můj zpěv kvil děcka, jež zbloudilo v poli,
ty víš, co těší, já vím jen, co bolí.
Dost dlouho šli jsme spolu. – Pojďme dál,
nechť místo růží dám ti břečťan holý.
Když růže svadnou, břečťan zbude přec
i kolem hrobů on se věrně točí,
než ptáku, duši, smrt otevře klec,
přej dlouho slíbat věrné tvoje oči.
73
Mír z tebe vlá, jak ve chrám když se vkročí...
Nechť růže svadnou, břečťan zbude přec
i kolem hrobů on se věrně točí.
Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že juž se připozdívá,
ať povíme si v dlouhých večerech,
že klidná bude cesta, jež nám zbývá,
co stih jsem klid, jenž z očí tvých se dívá.
Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že juž se připozdívá!
74
Prostá kytka.
Slzičky ohnivé
ze strání, z lomů
ve kráse zářivé
přináším domů.
Vedle nich modravé
zvonky se třesou,
krůpěje vlhavé
v kalichu nesou.
Ony ze strmých skal,
z vlhkých ty lesů,
jak jsem je natrhal,
tak ti je nesu!
Slzičky ohnivé
jako krev žhoucí
z duše své vířivé,
láskou tak vroucí!
75
A zvonců modrý květ
věrností září,
na život hledí zpět
se slzou v tváři.
Trhány s jmenem tvým
jsou v každém kroku,
s tím ohněm plameným,
s tou slzou v oku.
Vezmi je odvetou
mé lásky k tobě,
dříve než vykvetou
na mojím hrobě!
76
Moje geranium.
Moje geranium v hustých listů cloně
rudým květem jako srdce v lásce hoří.
Zázračné to květy, motýl se jim koří,
včela s mouchou v bzučném oblétá je honě.
Co však jsou ty květy, nestarám se o ně!
Svítí dnes a planou purpurovou zoří,
zítra svadnou, bez nich zbude na záhoně
moje geranium.
Ale v hustých listech zbude vůně tichá
jako duše sama nevýslovně sladká,
rovna lásce, kterou miluje jen matka,
z mroucích mezi prsty třených listů dýchá.
Tak pro květ své lásky srdce nezavzdychá,
byla doba jeho ohnivá, ať krátká,
jen když vůně zbyla! – Ženo, tys má pýcha,
moje geranium!
77
Causerie o astrách.
Vy spanilá a mladá, krása sama,
jste přála si – zde přání rozkaz jest –
bych verš vám napsal, jen tak mezi náma,
o těchto smutných květech pestrých hvězd,
v nichž podzimek se v našem kraji hlásí,
a rudou astru v havraní své vlasy
jste zatkla při tom – v odměnu i trest.
Snad v odměnu, když píseň má se zdařízdaří,
a vždycky v trest – neb co mi chce ten květ?
Vy o jeseni s usmívavou tváří
jak o hrobech umíte vyprávět!
Já bližší jim se přece trochu chvěji...
ó smějte se, jak chcete nejsvůdněji,
ten úsměv mládí mé mi nedá zpět.
Že mládí příliš želím, nemyslete,
ač dost mi líto dnů těch minulých,
kdy petrklíčem radost v srdci kvete,
kdy bezstarostnou duší zvoní smích.
78
To každý zná a to pochová každý
a nevím, v resignaci samovraždy
kdo po těch radostech by kámen zdvíh.
Proč tedy stesky, když to úděl žití:
dnes plnou rukou z jeho květnic brát
a zítra v dlani necitelné kvítí
nad otevřeným hrobem v slzách stát.
Vy máte pravdu ve své mladé kráse,
váš úsměv dětský cynický být zdá se,
přec máte plné právo – dál se smát.
Však odpusťte a raděj k astrám zpátky!
Mám rád ty chladné šperky jeseně;
v nich slední silný k žití vzruch, byť krátký,
vzplá naposled; v těch rudých plameně
se láska hlásí, jiskrami v nich šlehá,
v těch bílých soucit plá a sladká něha,
stesk tichý v modrých kvílí ztlumeně.
A běda! vůně se jim nedostalo,
jen v barvách hýří, i v tom symbol zřím.
Čím v sklon to jde, tím dřív se v odlet dalo,
co plné krásy stupněm nejvyšším.
Jak voní jasmin a jak růže dýše!
Zde květ a vůně v souhlasu a pýše,
u aster barva s dechem listí mdlým.
79
Tak rovněž všecko opouští nás léty,
ta bezstarostná mládí veselost,
i odhodlání k činu, smělé vzněty,
i naděj denně vzácnější je host;
pak láska ztratí se tak z nenadání
a k srdci sáhnete si a též k skráni,
v co věřili jste – vše je minulost.
Pak tiché květy aster pochopíte,
v něž slední dech mroucího leta vlit,
vám nenapadne v choutce okamžité,
kam rozmar váš jak zlatý motýl slít,
by stárnoucí juž básník mdlými vzněty
vám vykládal ty aster mroucí květy,
vám, jejíž symbol můž jen růže být.
Jsem v koncích se svým nudným rozjímáním,
vy chcete astru z vlasů svých mi přát;
Nene, sluší příliš vašim bílým skráním,
plam její v dlani mé by jistě schlad;
však vlídná za píseň květ dáti chcete,
tož bílou prosím astru utrhněte,
chci k ostatním svým památkám ji dát.
80
Neb jeseně květ podán z ruky mládí
tak nebolí, ba můž nám býti dráh,
neb třeba vesnu samu nenahradí,
přec dotknul se ho její svit i nach;
pod krásných úst když dechem lampa hasne,
tu věřte, je to umírání krásné!
Být lampou, jak bych sladký váš dech vtáh!
Však nechci končiti tak romanticky,
jak skončil nihilista Bazarov;
být starým přec je všední osud lidský,
nuž promiňte mi tento rýmů lov
i obrazů! To astry zavinily
a pak váš úsměv dětinný a milý,
ta nejkrásnější báseň beze slov.
81
SKVRNY NA SLUNCI.
[89]
Ranní procházka.
Konečně! Volný jsemjsem,
pryč z města ruchu,
jak sobě oddechnu
ve volném vzduchu!
Z rána jsem dříve vstal
než sekáč s kosou,
nivou se k lesu bral
sperlenou rosou.
A juž mne přivítal
starý hvozd dumný.
Jaké to hlaholy,
jaký ples šumný!
Bože, ty zázraky
světla a stínu!
na hlohu, na břízebříze,
na planém kmínu!
91
Kukačku z blízka slyš,
doupnáka z dáli,
jahodím kvete dol,
diviznou skály!
Ukrytý olším zdroj
šumí a zpívá,
motýlů a much roj
v zlatý vzduch splývá.
Náhle krok zastaven
travou je hebkou,
u cesty mrtvý hoch
s rozbitou lebkou.
Střelil se do spánkuspánku,
v krvi tu leží;
potřísněn mechu kol
koberec svěží.
Bože můj, co jej as
přimělo k tomu?
Leží tu, jakby spal
ve stínu stromů.
Kdyby jen nebylo
té díry v hlavě
a těch rtů zmodralých,
té krve v trávě,
92
Řeklřekl bys, on je živ,
zdřímnul jen tady;
vždyť je tak spanilý,
vždyť je tak mladý!
Zatím vše okolo
v slunci se leskne
i ústí vražedné
té zbraně bleskné.
Skály žhnou v polibcích
světla a jasu,
v štěstí bys věřil rád,
jak věříš v krásu.
Šumí zdroj, zpívá pták,
v nach plá houšť šerá,
hvozd hučí z hluboka
dnes jako včera...
93
Stará loutna.
Zřít starou loutnu na stěně,
jež strhané má struny, samý prach,
zda nevzbouzí to v duši zmateně
svět představpředstav, myšlenek a snů a snah?
Kdo asi druhdy v její struny sáh
a v jaký účel? Uctít krásku mladou,
v srpnový večer dumnou serenadou,
či hráti sobě jen a z paměti,
jak bylo zvykem sensitivních junů
na sklonku minulého století?
Či ku přípitku zbudit její strunu,
kdy pohár kolem stolu v kruhu
druh veselý podával druhu?
Byl dobrodruh to jakýs? Byl můj děd,
jenž v zvuku strun těch dvořil se mé báběbábě,
a jaký nápěv asi naposled
chvěl jimi zprvu snivě, mřivě, slabě,
než zaburácel bouří plesných ech,
by v akkord mohútný s ním splynul vzdec hvzdech
co věrný tlumočník těch citů všech?
94
Či valčíkem se tyto struny chvěly
při plesu domácím a šotků sta
z nich tryskalo za vějíře, kde rděly
se tváře a kde tiše na ústa
se prsty kladly na znamení hbité
k rendezvous v besídce kdes lilkem kryté,
kam ještě zmírající provázely
je tóny ty, by tam v polibcích mřely?
To všecko bylo snad, ty rozmaryrozmary,
ty sny, ty touhy, ten zapadlý svět
teď darmo křísí staré kytary
zjev na stěně řkouc, jak výmluvný ret
má hudba, jakou sílu, jaké vděkyvděky,
byť dlouhé třeba oněměla věky;
i mrtvá mluví k zamyšlené duši,
jež ztracené ty světy chápe, tuší
a zachvěje se v smutném vzpomínání,
jak mrtvý chladnou rukou sáh by na ni.
95
Dvě básně.
Nad nízkou, hřbitovní zídkou
jsem četl knihu písní;
to byly divé, vášnivé sloky,
v nichž rty se tiskly k retům v objímání,
v nichž nahé ruce
se kolem boků liliových vily,
v nichž krev jak láva
se hnala k mozku a v nichž srdce tlukem
div nerozbilo ňadra,
v nichž rozkoš s láskou zpívaly svůj velký
a vzdorný, bájný, jásající paian!
Květ ohnivého máku
jak zvědav zřel v mou knihu
a jako v souhlas kýval,
jak jeden žhavý plamen
z té knihy byl by vzletěl
a proměnil se na květ,
jenž kýval u mé hlavyhlavy,
a v letu zabloudilý motýl,
měl křídla samý purpur
96
a samé zlato, chvíli
se mih nad řádků směsí
jak oživená sloka
té vděkuplné, rozvášněné básně.
V tom svezly se mé zraky
níž s knihy přes tu zídku
na tichý hřbitov dřímající v lese,
a přede mnou, hle, jiné
tu vlnily se sloky
nesmírné epopeje
tak plné něhy, klidu, ticha, smutku,
tak plné smíru, plné odříkání,
té nekonečné básně,
již přísná zpívá Smrt – a já se zachvěl
a rychle zavřel knihu,
ztich hymnus rozkoše před písní Smrti.
A jako v souhlas hlasně zašuměly
kol vážné buky a stříbrné břízy,
prch motýl, jen mák žhavý
jak výčitka stál tichý v parném vzduchu
a hořel v slunci...
97
Večerní pantoum.
Ani list se nezachvívá,
v keři pták spí, můra v trávě,
západ hoří v celé slávě,
v srdci jenom touha zpívá.
V keři pták spí, můra v trávě,
v alej stín za stínem splývá,
v srdci jenom touha zpívá,
vzpomínky se budí v hlavě.
V alej stín za stínem splývá,
v stromech hoří slunce žhavě,
vzpomínky se budí v hlavě...
Tak jsem toužil od jakživa!
V stromech hoří slunce žhavě,
starý hrot se v srdce vrývá.
Tak jsem toužil od jakživa,
před lety jak nyní právě.
98
Starý hrot se v srdce vrývá
ve výčitek děsné vřavě,
před lety,lety jak nyní právě...
Na těch pár let, co mi zbývá?
Ve výčitek děsné vřavě
děs a prázdno jen mi kývá...
Na těch pár let, co mi zbývá,
plač jenjen, srdcesrdce, usedavě!
Děs a prázdno jen mi kývá,
těmi jde se namahavě...
Plač jenjen, srdcesrdce, usedavě,
ani list se nezachvívá.
99
Modřín.
To starý byl stověký modřín!
V chumáčích visel jemu
kol s větví mech, peň samá jizva
klikatou drahou blesku;
já viděl ho, kdy v slunci
se mračil posupně jak černý prapor.
Však viděl jsem ho zase,
když vzešel měsíc
a magickým svým světlem,světlem
když porosil mu kštice:
tu starý kmen se pohnul,
ve modrém světle
jak usmál by se houpaje v svých větvích,
jež postříbřeny nesly v klínu hvězdy,
taj ticha a taj noci.
A mně se zdálo, z hlubin
že kmenu vzdech se line,
že od kořene až po vrchol záchvěv
mu přejel, cosi jako divá touha
být mladým zas...
100
Ó srdce!
Kde tvá je luna, mystickým jež světlem
tě probouzí? Rci, je to láska,
je umění to nehasnoucí paprsk,
či jste to vy, ó žhavéžhavé,
tekoucí proudem slzy upomínek
a lítosti a žalu
nad neužitou mladostí, jež valem
se řinete, ach vždy, bez utišení
do tichých ňader noci?
101
Pavouci.
Ti tkalci malí
v luhu i háji
přízi svou tkají
a v ní zem halí.
Jdeš jako v báji
v poli i v lese,
všady se třese
síť, v které hrají.
Kde jen list hne se,
síť ta se blýští
i na strništi,
v rozkvětlém vřese.
V pavučin tříšti
zem se juž stápí;
k nám v této kápi
zima jde příští.
Srdce! jež trápí
život bez ceny,
hleď, rozmar ženy,
102
zoufalství drápy,
to moře změny,
zmarem jež dýše,
tvá snaha výše,
tvůj kvil a steny,
v etheru říše
tvůj povzlet ryzí,
smích, dnes ti cizí,
ples, puklá číše:
Vše to je přízí,
v kterou tě halí
z blízka i dáli,
až svět ti zmizí,
ti tkalci malí –,
usneš v ní tiše!
103
Zarůstá, divočí!
Ten starý park, jenž lásku naši znal,
zarůstá, divočí víc a dál.
Jak les tak roste mejlí na dubech,
s modřínů v chumáčích visí mech.
Po stezkách, jindy kdes šla zářivá,
vysoko vyrůstá kopřiva.
Ve mlází, kde jsem první písně snil,
doupnáků smutně zní šerem kvil.
Sám nevím ani, co mne láká tam,
v jilmech kde „přátelství“ skryt je chrám.
Já vešel. Po stěnách ve větru svár
tapetů strhaných visel cár.
Na oknech špínou jako osleplých
vybledlý motýl se v povzlet zdvih.
104
Řad netopýrů pištěl u stropu
ukrytý v pavučin zátopu.
A v koutě slamou, prachem přikryté
hnízdo se šeřilo rozbité.
Tu bolest divá sevřela mi hruď.
Mladosti, zvolal jsem, s bohem buď!
Na zřícený prah v myšlenkách jsem sed,
do stromů, v oblaků patře let.
A dlouho seděl jsem a večer táh –
Ó jak to sténalo v korunách!
Tak unyle, toužebně, slaběj a zas,
starý kmen těšil mne, těšil klas.
Já pochopil, čemu se bránil cit,
vševše, co je, jak to je, musí být!
Proč starý park, jenž lásku naši znal,
zarůstá, divočí víc a dál.
105
Bolestné sloky.
Co platno milovat a plamen v srdci živit,
byť zžehnout měl tvé nitro na popel;
přec jednou uhasne a v sled se budeš divit,
proč takou milostí jsi zahořel!
A nepochopíš víc, že k vůli bílé ruce
a ňadru plnému a nožce víl
jsi dny své v samotě a hořké ztrávil muce
a mladost svou jsi otrávil.
Pak sobě namluvíš, že přec to byla duše,
co válo celou její postavou,
že tys byl titanem na vrata ráje buše
v boj vyzývaje sudbu mlhavou,
Žeže v půtce rekovité, hodné všech sil mužemuže,
jsi jako vojín v čestném poli pad,
a zatím byly to jen papírové růže
nad svůdnou vlnou podezřelých vnad.
106
A jsi-li upřímným, ty pronikneš i za to...
Však ještě na illusí hřbitovu
bys znova prodal se za cetky ty i bláto,
bys dal se zašlapati poznovu!
107
Západ.
Proč západ více mluví k tvojí duši
než zářné jitro jásavé a svěží?
Za nocí hvězdnou zda víc ona tuší,
než naděje snad smutku v ní víc leží?
A smutek ten se o slova snad hlásí,
když zvolna stínů snáší se níž clona,
zříš mladosti hrob, štěstí, lásky, krásy
v tom hrobu mračen, v kterém slunce skoná?
Buď západ měkký, něhypln a snivý,
plaň v světla orgii a barev moři,
buď ponurý a mračný, zádumčivý,
než radosti spíš křídlo podá hoři.
Vždyť minul den, zas jeden! Jeho sněti
ať urvals štěstí plod, ať šel juž kolem
host nebeský, že minul, líto je ti
a to juž stačí, aby vřela bolem,bolem
108
Tvé duše vása, z které vůně citu
dnem každým víc a více vyvětrávávyvětrává,
a slunce skon i hvězda na blankytu
ti výstrahu a smutnou věštbu dává.
Když šťastný byls, proč štěstí stálé není,
když nebyl’s, výtka, proč jsou šťastní jiní.
Tak duše tvá jen hořkostí se pění,
tak čelo tvoje věčná duma stíní.
Ty víš, co v blescích mře tak čarokrásně,
co v tříšti mraků se jak zázrak tratí,
kus tvého já, ten zlomek božské básně,
banální jitro nikdy nenavrátí!
109
Pegasu na pečetítku.
KamKam, hippogryfe bájebáje,
v to všední století,
kde v cval tvůj poškleb láje
ti půjde v zápětí?
Bez vesla, sotva hřívy
se třímá jezdec tvůj
a křídly v povzlet divý
hřmí dál na moje „stůj“!
Tak volně, hrdě sedí,
ve zraku mládí žeh,
kde stane, bozi vědí,
v zámezí světů všech.
Jen azurem se spíjí,
laur v kadeřích má jun
řka: „Já jsem poesií!“
ve hlaholu svých strun.
110
A jeho cval i křídlo,
jak v tvrdý onyx vryt,
za věrné pečetidlo
věk praktický si chyt.
Ó kéž bys aspoň skrýval
tu čarokrásnou báj,
ten sladkých citů příval,
ten všemohoucí taj,
Tutu lásku, čarodějná,
jež lesk a nádhera,
plá jediná zde stejná
jak v době Homéra!
Ó kéž bys aspoň tajil
jen delikatní rým,
jejž moderní druh zbájil
a svěřil křídlům tvým!
Však věru, mi tě líto,
pod divoký tvůj cval
když tolik prosy skryto,
již všední život dal.
111
Jen ve kupeckém slohu
pár suchopárných dat,
a sotva pozdrav v rohu
tvých křídel nese chvat.
Jen účty a jen směnkysměnky,
„vše zdrávo!“ nanejvýš;
moderní dopis tenký
je vyvětralá číš,
Zkadzkad prchla vůně duší,
zkad prchl srdcí jas,
neb na to v časů hluši
my nemáme víc čas.
Však všecko to, čím tobě?
Nechť, věrná toho stráž,
vzpjav k letu křídla obě
vším zjevně pohrdáš.
A letíš! – Jiskry roní
se v žití suchopár,
leť, olympický koni,
buďbuď, bratřebratře, s tebou zdar!
112
Daleko.
Když byl jsem hoch a v snění jsem se hroužil,
tutu, co jsem chtěl, po čem jsem práh a toužil,
vše bylo v budoucnosti daleko!
Teď plachtou plnou se juž v přístav chýlím,
a co bych rád a za čím duší pílím,
je zase v minulosti daleko!
A tuším, hrob až nade mnou se sklene,
ty krásné idealy nedosněné
kdes budou u věčnosti daleko!
Couv pohár štěstí, dřív než jsem se napil,
prch motýl lásky, nežli jsem ho lapil,
snět, zlatý plod, jež hostí, – daleko!
Jen práce zbyla, pevný maják v žití,
ta do vln, do tmy svítí, svítí, svítí
s olbřimů nezdolností daleko!
113
Dolorosa.
Ten starý mistr jak na zlaté půděpůdě,
ó Doloroso, zvěčnil bolest tvoji!
Vždy před mým zrakem Člověčenstvo stojí
v plen dáno Bídě, Zoufalství a Nudě;
Vv svém Skepticismu připoutáno k hrudě,
v své Mdlobě s Briarei Viny v boji,
v své Touze na cestě ku míru zdroji,
jež krví hordouhorkou znamenána rudě.
Však horší musím osudy tvé zváti,
neb Dolorosa aspoň zřela syna,
byť mrtvého, jak pozvedla tvář k nebi.
Tvůj ideal však nedostižný tratí
se v mlhách, darmo k němu zrak se vzpíná,
a zříš-li něco – zříš své vlastní hřeby.
114
Dvojí život.
V snech našich často hlubá propast zeje,
kde stanem vyděšení bez naděje,
co život nás jak hřebce k skoku bodá,
čímž v ráz nám křídlo rozhodnutí podá.
V snech našich často vše se směje, zpívá,
vše plá a svítí a vše v souzvuk splývá,
co skutečnost nás chladnou rukou škrtí,
nás rázem stavíc tváří ve tvář smrti.
V snech často bohy býváme a králi,
a zatím bídně o život jsme hráli,
v snech milujem – sklízíme záští v skutku,
v snech jásáme – zbuzení pláčem v smutku.
Ó dvojí život! Který z obou pravý?
Jak často splývá obého tok hravý,
kde život, sen kde? Co lze zváti svojím?
Dí mudrc: Nevím! Snílek: Já se bojím!
115
Tak celkem v žití vřavě, v které žijem,
se zrakem zavázaným my se bijem,
až smrt nám těsnou pásku s očí strhne,
zda tonoucí na jistoty břeh vrhne?
116
Nebeské krajiny.
Syt pozemské juž dekorace,
jež skály, hvozdy strojí zraku,
chtěl větrem bych se vznésti sladce
a zmizet kdesi v strži mraků!
Rozsáhlé krajiny tam jiné
mdlým očím by se objevily,
azuru pláně valné, siné,
kol mořem by se rozvlnily.
Zeď oblaků by byla lesem
a mléčná dráha valnou řekou,
v níž miriady světů s plesem
jak drahokamů strže tekou.
Co sluncí tu a větších v lesku,
jež vylíčiti nelze slovy;
však našel bych si tajnou stezku
v kýs tichý záliv safírový.
117
Ó jaké hlubé ticho snivé
v té nekonečné nebes poušti,
kde pouze v komet jiskry živé
se tiše závoj noci spouští!
Ó samoty nebeských sadů,
jak vaše pil bych ticho zlaté,
v spád hvězdných noře vodopádů
své oči živým ohněm vzňaté!
Ó bez břehu ty valné moře,
ó magická vy stálic světla,
opály východu a zoře,
v nichž liliemi dálka zkvětla!
Ó rudé výhně, žhoucí nachem
těch planet, jež se teprv tvoří,
ó strže, kosmickým kde prachem
neznámá slunce v hloub se noří!
Ó krajiny, vy oku cizí
v souhvězdí nekonečném věnci,
kde světy z bezdna jdou, v hloub mizí
tak jako perly na růženci!
118
Zrak jásá – ale duše pustá,
neb samoty děs do ní padá,
kdekde, propastipropasti, jsou vaše ústa
pro odpověď, již srdce žádá?
Ach komu pláte, světy, komu?
Jak děsný je ten váš svět sladký!
Ó výše safirových dómů,
mne vaše závrať žene zpátky.
Než dole stromy tam a skályskály,
vy rovněž víc mi nepovíte:
jeť v blízku tam, jak ve vás v dáli,
tajemství všeho stejně skryté.
119
Hrdé sloky.
Vždy moři bouřnému bych svěřil tíž svých dum,
vždy hvozdům hučícím a zářným západům,
vždy hvězdám v daleku,
vždy ptáku na sněti, vždy lani ve houští,
vždy doma svému psu, vždy tigru na poušti, –
však nikdy člověku!
Neb lesy, ocean a nebe zářící
jsou božsky lhostejny v pláč duše truchlící,
pták pěje klidně dál;
laň, pes tě vyslechne, byť třeba nechápal,
a tigr, tobě vděk, snad by tě rozsápal –
však člověk by se smál.
120
Sirena.
Ty, stále měnící se mému zraku
a stále zpívající píseň svůdnou,
ty stokrát kleta drahou žití bludnou
na skalisky zle ohroženém vraku;
Aa stokrát žehnána a bez rozpaku
zas líbaná, ku které krví rudnou
těch stopy, jimž jsi dojmů a snů studnou,
ty Cherube s Medusy rysem v zraku:
Čím dál se chýlí v konec žití dráha,
tím více muky skytáš a míň blaha,
čím zlatý vlas tvůj míň dračí spár kryje:
Tím víc poznává duše roztoužená:
ty nejsi sláva, nejsi ani žena,
jich silnější jsi – neb tys poesie!
121
Nemoh domů.
Ten malý, bledý hošík,
jenž hrával si vždy denně
s obroučkem nebo míčem
pod okny na trávníku
té osamělé villy,
dnes v malé úzké leží rakvi,
dnes v samém leží kvítí
a sepjaté má ručky,
v nichž drží bílou růži.
Však divno! Oči hluboké a snivésnivé,
ty drahé, modré očioči,
ty zavřít nemůže, ty v prázdno zejí
jak výčitka a bolest.
Je zavírala matka s pláčem Dolorosy
i otec v němém, palčivém svém bolu,
však, darmo, hledí v prázdno
ty drahé, modré oči
jak výčitka a bolest.
122
Proč umřel ten hoch bledý?
To nepoví vám otec ani matka,
neb sami nevědí to, ani lékař
to nevěděl – on umřel pouze proto,
že nemoh domů.
Měl zvykem vždycky předběhnouti chůvu,
sám najíti svůj domov,
sám slézti všecky schody
jak člověk dospělý, měl z toho radost,
že sám se dostal domů.
Tak učinil i v sychravý den zimní,
kdy mlha ulicemi
se vlékla nečistá, kdy vítr
chvěl svítilnami, kdy po kluzké dlažbě
se třásla noha dospělých, kdy domů,
kdo mohl, chvátal.
I tenkrát předběh chůvu, tenkrát rovněž
dům našel. Ale běda!
zamčena byla vrata
ta těžce okována,
on malý, aby dosáh k zvonci. ČekalČekal,
co vítr fičel pusté po ulici,
vyl v pustých zahradách a řinčel svítilnami.
On čekal, stále čekal,
pak začal plakat; zprvu tiše plakal,
pak hlasně, usedavě...
123
Však nikdo nešel tou ulicí dlouhou
a nikdo z domu nevyšel, neb nikdo
pláč jeho neslyšel; pak skučel vítr,
jenž tvrdý drobný sníh mu metal v líčka,
kde splýval v horkých slzách...
Když přišla chůva – tu již pozdě bylo,
on radosti pláč ztajil, neřek slova,
však brzo ulehl a těžce stonal
a záhy umřel.
Však oči, modré oči
ty hluboké a drahédrahé,
ty nezavřel, do dálky hledí jimi
i v rakvi své, jak chtěl by
svou lítost pro vždycky všem vrýti v srdce,
všem, kteří se tu modlí,
všem, kdo sem kvítí nosí,
jak chtěl by říci matce své i otci,
že nemoh domů!
Ó jistě tam u zlaté brány ráje
tak dlouho čekat nebude, snad zavře
pod perutěmi andělů ty modrémodré,
ty hluboké a drahé oči smířen
a odpustí teď teprv, když je vskutku doma,
že nemoh domů.
124
Co platno?
Co platno, v lhostejném když tupém davu
se najdou v skutku dvě příbuzné duše?
Dva družné tóny nepřehluší vřavu
a chodec, jenž byl blažen v stínu stromu,
přec jednou musí domů,
dál sama v širém poli stojí hruše.
Co platno, když se oko vnoří v oko,
když ruka tiskne ruku v bolné křeči?
když skutkem jest, co váháš říci, sloko?
Jak dlouho můž’ to celé trvat štěstí?
Co platno jednou kvésti?
Co platno štěstí, nemůž’-li být větší?
A naposled vždy sám jsi, ku tvé skráni
jen toho přiletí zvěst, co juž bylo,
sám v boji, po boji, sám v umírání...
125
Cos prožilprožil, v mlhu tratí se a stíny,
by zas to prožil jiný,
by jiné hřálo to – a opustilo.
126
Divadlo světa.
Svět divadlem je. Stará parabola!
A divadlo prý moudrosti je škola,
buď obecenstvem, pozoruj to vření;
hry obsah, věř, je snadno k pochopení,
nechť, zdá se, vládne denně jiná moda.
Jen škoda, škoda,
že herci jsou až příliš unavení.
A jaký div, let tisíce juž hrajíhrají,
od kolébky se k hrobu namahají,
dřív s plnou chutí, dnes juž bez nadšení;
jen zrak se zažehne a hned se zpění,
když zradí druha druh a bídně prodá; –
však jinak škoda,
že herci jsou až příliš unavení.
Dost efektů a zle třaskavých k tomu
zde dělali v trub jeku a děl hromu
a větších ještě v živlů rozkacení;
127
dost smrtí tragických, dost zápasení,
dost vtipu, který bodá i jenž hlodá; –
jen škoda, škoda,
že herci jsou až příliš unavení.
Teď sami křičí v zoufalství a bolu:
„Co nahoře tam? S oponou juž dolů!
Hrát nechcem dál, té dost juž bídy denní,
těch aktů tisíce jsou k nesečtení!“
A mudrc dí, že v tom přec lad i shoda –
Jen škoda, škodaškoda,
že herci jsou až příliš unavení.
128
Resignace.
Juž třeba s tou se pravdou smířit,
že nebudeme vědět víc,
že dětinství je ve snách hýřit,
za idealem jakýms mířit,
když sotva prach můžeme zvířit,
než staré pohltí nás Nic.
Juž třeba s tou se pravdou zkojit,
že nemůžeme dělat víc,víc
než v snaze srdce k srdci pojit,
kde jaká rána, každou zhojit,
v boj proti zlu se láskou zbrojit,
než staré pohltí nás Nic.
Juž třeba tou se pravdou vznésti,
že člověk nikdy nebyl víc,
že musí mřít, jak musel kvésti,
že přeludem vždy bylo štěstí,
že nutno hrdě kříž svůj nésti,
ať zhltí nás pak staré nic!
129
Castrum.
Plá oltář zlatem, chrámu stěna
se červánkovým leskne nachem,
v něm stojí rakev otevřenaotevřena,
kol spějí mniši v kroku plachém;
jak odlesk světců aureoly
kol skrání plá jim světla řeka,
dnes, zítra někoho smrt zvolí,
zde otevřená rakev čeká.
Jde kolem stařec sivobradý,
co asi v duši se mu děje?
Žeh v oku, asketa jde mladý,
jak stopen v moři beznaděje;
jdou dnes a zítra jako v snění,
šept modlitby jim s retů stéká,
zní choral varhan v slavném hřmění –
a otevřená rakev čeká.
Jde opat a má řetěz zlatý,
jde novic a má provaz bílý
130
a každý v srdci osten ztráty
a věčný žalm, jenž stále kvílí;
ať slunce plá, ať v mraku usne,
ať vichřice se venku vzteká,
v kadidla atmosfeře dusné
a v dýmu svic ta rakev čeká.
Je má! druh může říci druhu,
dnes, zítra, hned – to jedno všecko,
dny, roky tak se točí v kruhu,
muž v kmeta, v juna zraje děcko,
ta rakev smíří všecky spory,
z ní rovnosti zář v srdce stéká,
Smrt drží provaz k zvonku hóry –
a otevřená rakev čeká.
Ó srdce! často o nic v boji,
zde uč se marnost všeho znáti!
Snah přeludy, tu velkost svoji,
když klesáš slávy ve závrati!
Když kuješ pouta pro jiného,
po cizím stromu když zrak těká,
po zápasu všech v konec všeho
vždy otevřená rakev čeká.
Ó líp v ni vrhnout všecky snahy
a přeludy a plány smělé,
131
bys mohlo říci v konec dráhy:
„Jsem dávno v ní juž celé, celé;
je plna, hrozí jícen její
jen tělu – duši nepoleká,
té jiné hóry věčna znějí
a rakev dole – ať si čeká!“
132
Otevřené okno.
Po bouřné noci okno otevírám,
co proudí v jizbu, to je čerstvý vzduch
a lesk a svěžest, do dálky kam zírám,
zpěv ptačí, bzukot much a žití ruch.
I ssaju vše to celým, plným dechem
a dojat spínám jak v modlitbě dlaň,
ten život s ňader mých se snoubí echem,
můj čeří vlas a líbá moji skráň.
A já ho cítím, objímám a lokám
tím šťasten, jeho částí že být smím
a reflex jeho snoubit svojim slokám,
jak v sladké Nirvaně pak splynout s ním.
A přemítám, kterak mi bude jednou:
Kdos v pláči okno otevře jak duch;
na ruce spjaté, na skráň smrtí lednou
mně proudem vběhne čerstvý, ranní vzduch.
133
Však nechvěji se... Jizba má se klene
v dóm kosmu valný, cítím povznešen,
že smrt je pouze okno otevřené
v ten pravý život, v nekonečný den!
134
MOTIVY LEGENDARNÍ.
[135]
Klasy Rutiny.
Když Rut si vyšla na Boozovu roli,
tu velká trpkost v její duši byla;
jí smutkem zora plála po vůkolí,
jí píseň ptačí v mysl smutek lila.
Ó klasy chudé, jež jste zbyly pro mne,
co boháč plné vozy sváží domů,
jak smutně s vámi, věno chudých skromné,
pod večer půjdu v chatu v stínu stromů!
A začne starý trud a odříkání,
co u souseda hlučet budou kvasy;
jak slzami vás porosí mé lkání,
ó klasy chudých, sporé, bídné klasy!
Tak vzdychala... Však bible vám juž řekla,
co stalo se, než večer padnul k zemi,
před Boozem v strachu polekána klekla
a vstala paní, šťastna statky všemi.
137
schovalaI schovala, až do dnů svého stáří
ty bídné, chudé klasy opuštěné;
z nich k hrobu sladkou plálo jí to září,
neb celé byly jako pozlacené.
Tak do práce jsem šel jak ona sírá,
tak vyšel jsem i já ku žatvě krásy,
lán požat juž, kam oko v dálku zírá,
co zbylo mi,mi než sbírat chudé klasy.
Co touhy marné, těžké resignace
mi duší přelétlo na křídle změny!
Teď doma jsem a usmívám se sladce,
jsouť klasy moje láskou vyzlaceny.
138
Málomocní.
Kdes na pobřeží u Mrtvého moře,
kde kalný Jordan teče pustou strží,
se táhne údolí, tam vládne hoře,
kraj celý zoufalství v svém spáru drží.
Tam zejí díry skalin na okřídlí,
ty rezovaté zavírají mříže;
v těch dírách smutní málomocní bydlí
a řinčí řetězy, by nešel blížeblíže,
Kdokdo náhodou v ty zbloudí kraje pusté.
Jen chvílemi se zjeví za mřížemi
tvář vyzáblá, v níž hoří skvrny husté,
zrak ohnivý, jenž upírá se k zemi.
Zas řinčí řetězy! – Blíž kdosi kráčí...
Ó vrať se, chodče, pod tvou nohou býlí
v ráz uvadne! Viz, nebe jak se mračí,
sup ohyzdný kdes hýká, šakal kvílí.
139
Však neslyší a kráčí mezi sluje,
tam spěje, odkud prchá každý vždycky,
se zastaví a choré oslovuje,
ba přímo k nim se blíží heroicky.
A tiskne ruce nad sníh děsně bílé
a klade dlaň na oblezlé ty lebky
a jeho slovo je tak vlídné, milé,
a jeho úsměv mateřský a hebký.
A bídným, k němu již vztahují ruce,
se zdá, že roste zář mu kolem hlavy,
že rosa úkoje v jich prýští muce,
jich středem král že spěje věčné slávy.
Tak v bídné žití, opuštěné, marné,
jak mezi málomocné Kristus kdysi,
jak rosa blaživá v dne břímě parné
tvůj, Lásko všemohoucí, krok se vmísí.
Ó zvoňte řetězy jen bídy svojí!
Ó nastavte rty, které morem dýší!
Nechť prchá zbaběle jen, kdo se bojí,
vy zvoňte řetězy, však Láska slyší!
140
Leda.
Když velký bílý pták se stulil k prsům tvým,
když vášnivě jsi rozkoš lásky pila,
svět, život, budoucnost, vše bylo tobě dým,
v tom cítila’s, žes nesmrtelná byla!
Ó chápu, jaká slast a jaký vášně žár,žár
skráň nutí na kříž, do žaláře nohu,
jeť rozkoš nejvyšší, největší sobě dar,
se moci cele vzdáti svému bohu.
141
Narciss.
Kdysi Narciss v sladké touze
zadíval se do pramene;
nebe, jež se nad ním klene,
neviděl, zřel sebe pouze.
Než se ohled zpět,
proměněn byl v květ.
Tak bůh rovněž v tvůrčí touze
v prostor patřil beze hrází,
moře změn se valí, vzchází,
bůh se díval dlouze, dlouze.
Než se ohled zpět,
proměněn byl v svět.
Básníku! Ty v čárné touze
zříš v svou duši, jak se kalí,
jak se jasní z hloubi, z dáli,
cos tam blýská v hvězdné prouze,
a tvé duše svět
v básni tvojí zkvět.
142
V kosmu v nekonečné touze
na sebe se všecko dívá,
oko oku vlídně kývá,
hvězda s nebe hvězdě v strouze;
v jedno oko zpět
hledí Narciss – svět.
143
Skřínka Pandořina.
Z nás každý v ňadrech skřínku Pandořinu nese,
co nejdřív otevříti ji,ji se každý třese.
Kol na zem, do nebe, v tmu hrobu raděj zírej, –
však skřínku neotvírej!
K ní ucho skloníš, cos tam jako struna zvoní
a bzučí, vážky tak se v letním slunci honí;
buď do moře hoď klíček, neb jej v křeči svírej, –
však skřínku neotvírej!
Sny, zlaté illuse a touhy tam se tlačí,
však pavouky a červy pak bys viděl v pláči;
jak Arab v poušti v hrsti perle měj a zmírej –
však skřínku neotvírej!
144
Pygmalion.
Dceru dum svých, tuch a sporů
vytesal juž do mramoru;
radost, touhu v tváři tiché
před ním stojí nahá Psyché.
Tak v ní žár své vášně vložil,
v ráz že mrtvý kámen ožil,
nyní láskou k ní se schýlil,
div že mukou nesešílil.
Hůře moderním se daří:
ti juž napřed láskou září,
dřív než myšlenka je tvarem,
juž k ní planou lásky žárem.
Nutno v sebe víru míti,
má-li dílo tvoje žíti,
na lásku vždy času dosti,
když plá dílo do věčnosti!
145
Osudy.
I.
I.
Tři nesmrtelné žijí fantomy
ve říši duchů. Nad kolébku děcka,
sen první sotva zrak mu uzavře,
se rázem všecky hledí dostavit,
však jediný jen můž tam zavládnout.
Kdo přijde dřív – hra v tom je náhody
či osudu, jak psáno v hvězdách snad –
ten skloní se a děcko políbí
a polibkem tím určí života
mu srázné stezky divně klikaté
a stvoří jeho osud celičký.
II.
II.
Jde první tiše jak van jabloní,
jež růžovým pyšní se květem,
jak stín se nad kolébku nakloní
a tichým zas zmizí v ráz letem.
146
To milostný zjev matky Evy jest,
ta zlíbá dítě tak sladce
a vlije mu tím v duši milou zvěst,
jak blaze jest otci a matce.
To dítě pak miluje domu klid
a večerních krbů něhu,
je šťastné, může-li u matky snít,
vždy toužit zpět k rodnému břehu.
Tomu je každičký krček drah,
jenž tiká na rozkvětlé sněti;
to nezná světějších v životě snah,snah
než šťastnými činit své děti.
Zjev druhý, sedm hvězd ve vlasech,
sám třpytný slunce jak ranní
jde komnatou vážně, kadidla dech,
jak lilije k děcku se sklání.
Je políbí v čílko a odchází,
zpět k děcku zří kouzelným okem,
s hvězd hudba při tom jej provází,
zář splývá Madonny krokem.
147
A které dítě ten políbí,
to v srdci svém pro vždy ráj nese,
to pravé cesty se nechybí,
vždy touhou se po ráji třese.
A žije víc v snech a v svatosti,
zem ta mu úkoje nedá,
až stráveno tichou radostí
se s Madonnou pro věčnost shledá.
Zjev třetí je šerý a mystický stín,
ret jeho pálí jak plamen,
jak vlna je těla úběl a klín –
však srdce, srdce je kámen!
Bludička vlasem jen prokmitá,
v plášť jehož zahalená
se nad kolébkou sklání Lilita,
Adama první ta žena.
O běda, jež polibí, dítěti,
na ňadra líbá je nahá,
ta vlíbá mu vášeň a prokletí,
v stín, v propast je za sebou tahá.
148
A smýká je životem v štvanici
a mučí je, bodá a dráždí,
krev vyssaje mu rovna Litici,
je v objetí polibky vraždí.
III.
III.
Tak lidský život určen jednou z tří
těch nesmrtelných dál se rozvíjí.
Zde ku povahám různým najdeš klíč,
pod novou maskou staré Fatum zas
na stolec vlády sedá. Don Juan
na srdce políbený Lilitou
v prach smýká srdce, smýkán vášní sám;
v snech ráje serafinský bratr, mnich
zří Madonnu stát nad svým žaltářem
a usmívat se v tichý duše ples,
co bratr obou, sedlák neznámý,
jen láskou k rodné svojí hroudě živ,
pohrává prstem hrubým ve vlasech
svých dětí, patře okem poklidným
přes orný lán, jak chaty jeho kouř
se zvedá ku obloze večerní.
Jej matka Eva políbila v snu,
sám neví ani, kterak šťastný jest!
149
Noční hovor.
Všichni mrtví rozmlouvají
v hrobě se svými sousedy.
Talmud.
– Na místo hlavy mám jen kámen,
krev dávno v srdci ustydla,
bez citu hruď i svazy ramen
a jen mne bolí chodidla.
– Já místo údů mám jen skály,
v těch cítím ledný, mrazný chlad,
jen v srdci, v srdci, tam to pálí,
to doutná a žhne posavad.
– Já cítím měkkost trupelnatou,
kde pomyslím si, na těle,
a dvojici jen očí vzňatou
zřím zářit z toho popele.
150
– Já výhost dal juž každé muce,
jsem bez sporů a bez války
a jen mé ruce, jen ty ruce
se natahují do dálky!
– Vy šťastní! Já však celý žiju,
vše slyším kol a všecko vím,
k dnu hrobu přibit kol tmu piju
a nevýslovnou bázeň jím.
– To přejde též, já zvolna cítím,
jak tuhne vše a vybledá,
juž budu balvan mezi kvítím,kvítím
jak vedle tělo souseda.
– Já zcela spal, však v nové dumy
mne probudil váš rozhovor;
– Já nemluvil... to vítr šumí,
ó dnes tak ostře fičí s hor!
– Já chtěl bych usnout pro vždy, krátce
ve spánku vskutku hrobovém...
– Mně nevýslovně v nitru sladce,
když milenci jdou hřbitovem.
151
– Cha, cha, za zdí se za ní honí,
svět jako včera je i dnes...
– Ó necítíte, jak sem voní
skrz hustou hlínu modrý bez?
152
Blánické zvony.
– Al. Jiráskovi a Jos. Thomayerovi. –
Mlha bílá padla na kraj celý.
Mlhou tou se hlasy zvonů chvěly,
z blízka, z dálky, na všech stranách zněly.
V letní večer plný snů a vůně
zněly zvony ty jak z hlubé tůně,
na pláni a v stráni, v lesa lůně.
Jeden temným k srdci mluvil ruchem,
jak bouř vzdálená hřměl tichým vzduchem,
vyzněl v nářek sotva chycen uchem.
Jiný slyšíš jak z dna moře zněti,
jako v boji, v zlomcích v ucho letí,
jakby tříštěn davem hustých snětí.
Slaběj třetí jakby kdesi ztracen,
však ten zvuk byl jak dnem mladým zlacen
v toho sluch, kdo vřavou utrmácen.
153
A jak šli jsme stonem tím a vzlykem,
kde zvon jiný každým zvonil mžikem,
stanuli jsme náhle pod Bláníkem.
Nám se zdálo, jakby tyto zvony
zněly z hory, skrze stromů clony
českých srdcí nářky, touhou, stony.
Děl z nás první: Zvoní na klekání;
česká země, rovna štvané lani,
unavená chystá se juž k spaní.
Pravil druhý: BratřeBratře, nezdá se mi,
vítězného zní cos haluzemi,
spíš bych řek, to jitro hledá zemi.
Ovšem, kolem večer, ale v duši
vstává jas, jenž temna vazby krušíkruší,
a ti spáči – tam jej v hoře tuší.
AnoAno, tuší jej a ze sna vstali,
koňům obrok, čerstvý nápoj dali,
meče vzpjali, štíty s kmenů sňali.
A jak tlukou v štíty k uvítání
této velké, slavné chvíle ranní,
jakby zvony zněly českou plání!
154
Ano jitro! třetí děl, zní v hoře.
Skončeno je dávné české hoře.
Jitrem vlní se juž stromů moře!
Jitro! znělo v těchto zvonů shluku,
a když znikly sosen ve souzvuku:
druhu druh z nás mlčky tisknul ruku.
155
Legenda Chuchelská.
Zlou cestou z Prahy znaven přes klest a přes balvan
na svojím statku v Chuchli na loži zadumán
dlel starý biskup Šebíř ve prázdné jizbě sám
a zřel, jak ustupuje den letní zvolna tmám.
Pod těžkou hlavou skřížil své ruce žilnaté
a oknem hleděl v hvozdy a lomy skalnaté
a jako venku průhled duch biskupův se tměl,
proč, nevěděl sám dobře, však prázdno v duši měl.
Chtěl modlit se – však darmo, na rtech mu váznul hlas,
cos jako bouřná mdloba mu jalo skráň i vaz,
a celé prázdno kraje, jenž okny hleděl sem,
mu zahrnulo nitro, on podleh v boji zlém.
156
A víc než jindy cítil, jak prázdno ve všem dlí,
chtěl opříti se jemu, leč v odpor dnes byl mdlý...
Svět prázdný, život prázdný, co snaha, vůle, cit?
Co život? Nic a ticho! Líp věru v hrobě snít.
V tom náhle divý hlomoz – i praskal keř a strom,
stráň z hloubi zaduněla, cos hučelo jak hrom
a nežli mohl biskup v své mdlobě z lože vstát,
v ráz stropem s třeskem hromu obrovský balvan spad.
Roztříštil pelest lože a čněl až ke stropu,
za sebou klestě, hlínu a štěrku potopu,
ve dví mu projel střechu jak ostrý, hromný klín
a v jizbu mu až k loži příšerný vrhal stín.
A biskupovi hrůzou až v žilách stydla krev,
a jak zřel na ten kámen, tu divný viděl zjev:
Ten balvanbalvan, ten měl oči, jak hleděl na něj blíž,
a biskup vztáhl ruku a v strachu dělal kříž.
157
A divé oči plály a žehly srdce v hloub
a balvan zdál se růsti, byl žulový jak sloup,
a jakby šíjí tuří se vzpínal na horu...
i skočil s lože biskup, sáh po svém toporu.
A začal třískat v balvan jak z báje athleta
a křičel: Nejsi kámen, jsi šelma prokletá,
jsi Satan, věčný škůdce, tvar balvanu jsi vzal,
stáh drápy, rohy, ohon ve tvrdou kukli skal.
Však brzy tebe zkruší mé páže silný vzmach,
já rozbiju tě, ďábleďáble, a rozmelu tě v prach,
bys duše nepokoušel, jež Kristus vykoupil,
a jež bys o mír nebes rád znovu oloupil.
A biskup bušil v kámen a bušil zas a zas,
tu valná skály slupka se rozskočila v ráz.
Kde rohy, kde šíj tuří? Kol tříšť jen kamenná,
již zář jen osvěcuje červánků plamenná.
Na jedné skalní tříšce v tom cosi biskup zhled,
a úžas jal jej divný a kámen k oknuoku zved,
158
hle, zdobný otisk na něm se jasně rýsoval.
Co zavřel to boj živlů sem v mlčící hruď skal?
Pad z ruky jemu topor, na kolena on kles,
mrak jeho pochyb roztál a hymnem výš se vznes:
„Je život, není prázdno, ó bože, tobě dík,
ty balvanem tím hrozným jsi v zoufání mé vnik!
Když v tuhý kámen život kles druhdy kynem tvým,
že ještě po staletích zde v otisku jej zřím,
jak mohlo lidské srdce, tluk jeho, žití běh
by vyznít, Pane, darmo ve prázdných aeonech?
Mou duši jalo prázdno a samota a děs,
tys kynul čelu hory a balvan níž se snes,
on rozrazil mou střechu, zabušil na mou chýž,
mně rozžeh světlo pravdy, jež nezhasne mi již!
A jako tvrdý balvan já rozbil smutek svůj.
Ó hvozde, zašum z hloubi! Ó větřevětře, duj mi, duj!
159
V svém smutku ryzí perlu jsem našel poznání,
byl život, jest a bude a není skonání!
Ty, Pane, sám jsi život, jímž zkrušen každý zmar,
vše plníš zem i moře, všech zjevů sterý tvar,
prch pocit prázdna z duše, tys vyplnil ji sám,
jak tento kámen, Pane, tvůj otisk v srdci mám!“
*
Na práhu jizby svojí, já pozdních věků syn,
jenž přejdepřejde, jak tu chodí v měsíci na zdi stín,
na tříšti skalné pecky, jež s hory padla sem,
zas drobný, zdobný otisk po letech našel jsem.
160
Jatému divným kouzlem hned zarosil se zrak
a z duše mojí prchal zlý pochybnosti mrak,
můj smutek bez příčiny jak mlha v slunci tál,
když starou tuto pověst jsem v útěchu si psal.
161