Touha.

Touha.
Dnes je třpytný kolibřík, v každý mžik ve všech barvách duhy svítí; hltavý je rázem sup, v dravý lup který na srdce se řítířítí. Jak tón smutný vióly hlaholí jako ze dna moře, z dálí; v ráz tu lítá vichřice, tisíce zvuků bouřných z ní se valí. Vše ji zbudí, větrů svist, svadlý list v stromořadí v podjeseni, založený v knize květ v její ret výmluvný se náhle změní. 13 Zalehlý kdes zvonů zvuk, křídel tluk v rákosí neb v jetelišti; milenců dvou spěch a chvat můž jí dát peruť v kraje lásky příští. Často mníš, spí ve hrudi, nezbudí víc ji radost ani smutek; dost již pestrých přeludů, s osudu rozmary dost různých půtek. Však tu zázrak najednou! Nožek dvou obrysy pod černým šatem, škeble ouška, zoubků sníh jen se mih’ kolem tebe ulic chvatem; Veršverš, jenž dávno zapomněn, krátký sen v tichém jarním dešti vonném, růží dech neb akátu – v záchvatu mrtvá touha vstává honem. 14 „Ať jsem dobrem nebo zlem, život jsem!“ šeptá v ucho tiše tobě, „ve mně, nechť i potají, doutnají jeho jiskry v samém hrobě. A ten šťasten a ten bláh’, komu sáh’ každý tón můj v struny duše; echem v každé vteřině jedině ten žil v bolu, v plesu, v tuše. V záři slunce, v třpytu hvězd lyrou jest srdce jeho, zkad se leje slavně sloka za slokou hlubokou notou z kosmu epopeje!“ Vlny sklon a vlny vzruch, věčný kruh, tvarů přechod nekonečný, stáří báj, sen, minulost, tak je most věčná touha v život věčný. 15