Dnes je třpytný kolibřík,
v každý mžik
ve všech barvách duhy svítí;
hltavý je rázem sup,
v dravý lup
který na srdce se řítí.
Jak tón smutný vióly
hlaholí
jako ze dna moře, z dálí;
v ráz tu lítá vichřice,
tisíce
zvuků bouřných z ní se valí.
Vše ji zbudí, větrů svist,
svadlý list
v stromořadí v podjeseni,
založený v knize květ
v její ret
výmluvný se náhle změní.
Zalehlý kdes zvonů zvuk,
křídel tluk
v rákosí neb v jetelišti;
milenců dvou spěch a chvat
můž jí dát
peruť v kraje lásky příští.
Často mníš, spí ve hrudi,
nezbudí
víc ji radost ani smutek;
dost již pestrých přeludů,
s osudu
rozmary dost různých půtek.
Však tu zázrak najednou!
Nožek dvou
obrysy pod černým šatem,
škeble ouška, zoubků sníh
jen se mih’
kolem tebe ulic chvatem;
verš, jenž dávno zapomněn,
krátký sen
v tichém jarním dešti vonném,
růží dech neb akátu –
v záchvatu
mrtvá touha vstává honem.
„Ať jsem dobrem nebo zlem,
život jsem!“
šeptá v ucho tiše tobě,
„ve mně, nechť i potají,
doutnají
jeho jiskry v samém hrobě.
A ten šťasten a ten bláh’,
komu sáh’
každý tón můj v struny duše;
echem v každé vteřině
jedině
ten žil v bolu, v plesu, v tuše.
V záři slunce, v třpytu hvězd
lyrou jest
srdce jeho, zkad se leje
slavně sloka za slokou
hlubokou
notou z kosmu epopeje!“
Vlny sklon a vlny vzruch,
věčný kruh,
tvarů přechod nekonečný,
stáří báj, sen, minulost,
tak je most
věčná touha v život věčný.