Cestou od Čertovy stěny.

Cestou od Čertovy stěny. Jakubu Seifertovi.
Jdem stále výš, pod námi řeka bouří v tříšť balvanů se noříc bílou hřívou, mha večerní se nad ní rovná kouři; jdem kamením přes kořenů spleť divou. Pár kroků ještě a noc bude tady! Hle, z nízkých porostlin juž po nás sahá; blíž ku kraji, zkad zní ta píseň vády, nás zrádná větev zde, tam pahýl tahá. Jen pohleď dolů! Proč to duši láká se vrhnout v strž, kde v skály vlny perou? Jen pohleď vzhůru! Vidíš toho ptáka, jak výše vzlet, se tratí v dálku šerou? Zda nevisí tak nad propastí dvojí náš vratký život, květ na tenkém stvolu? Hned nad hvězdy chceš křídlem duše svojí, hned v bezdno střemhlav vrhnouti se dolů! 33 Dál odsud! Lesů duše z hloubi vzdychla. Jsou za námi! Zde rozhled v dál je valný, jak zázrakem vln hromná píseň ztichla, jak nahle by ji zhltil jícen skalný. A v nebes klenby šedě popelavé jak velká perla první hvězda tryskla, zvon z dáli od kláštera vzdych své Ave, kdes vykřik pták a mlhou cesta blýskla. Po stráních sem tam poskočila světla, jak přelud zde zeď bílá monastýru; z vln vřavy echem dálným v duši letla ti kouzelná zvěst nebeského míru. A chápeš kouzlo samoty a ticha a cítíš přes vše, jak je krásné žití, jak z hluboka zem v utišení dýchá, co bílou perlou v sen jí hvězda svítí. 34