Blánické zvony.

Blánické zvony. – Al. Jiráskovi a Jos. Thomayerovi. –
Mlha bílá padla na kraj celý. Mlhou tou se hlasy zvonů chvěly, z blízka, z dálky, na všech stranách zněly. V letní večer plný snů a vůně zněly zvony ty jak z hlubé tůně, na pláni a v stráni, v lesa lůně. Jeden temným k srdci mluvil ruchem, jak bouř vzdálená hřměl tichým vzduchem, vyzněl v nářek sotva chycen uchem. Jiný slyšíš jak z dna moře zněti, jako v boji, v zlomcích v ucho letí, jakby tříštěn davem hustých snětí. Slaběj třetí jakby kdesi ztracen, však ten zvuk byl jak dnem mladým zlacen v toho sluch, kdo vřavou utrmácen. 153 A jak šli jsme stonem tím a vzlykem, kde zvon jiný každým zvonil mžikem, stanuli jsme náhle pod Bláníkem. Nám se zdálo, jakby tyto zvony zněly z hory, skrze stromů clony českých srdcí nářky, touhou, stony. Děl z nás první: Zvoní na klekání; česká země, rovna štvané lani, unavená chystá se juž k spaní. Pravil druhý: BratřeBratře, nezdá se mi, vítězného zní cos haluzemi, spíš bych řek, to jitro hledá zemi. Ovšem, kolem večer, ale v duši vstává jas, jenž temna vazby krušíkruší, a ti spáči – tam jej v hoře tuší. AnoAno, tuší jej a ze sna vstali, koňům obrok, čerstvý nápoj dali, meče vzpjali, štíty s kmenů sňali. A jak tlukou v štíty k uvítání této velké, slavné chvíle ranní, jakby zvony zněly českou plání! 154 Ano jitro! třetí děl, zní v hoře. Skončeno je dávné české hoře. Jitrem vlní se juž stromů moře! Jitro! znělo v těchto zvonů shluku, a když znikly sosen ve souzvuku: druhu druh z nás mlčky tisknul ruku. 155