Klid přírody.

Jaroslav Vrchlický

Klid přírody.
V bouři hromu vzdáleného, kam zpěv ptačí vpadá, z tichých lesů jak se kouří a jak tmí se lada! Příroda jest jako dívka v prvním lásky hněvu, polo v slzách snivou tvář má, polo ve úsměvu. V žár poledne srpnového v obilí to praská; příroda jest jako žena, jež ví, co jest láska; zulíbána sluncem leží v rozkvětu své krásy, u vědomí, jaké tvorstvu uchystala kvasy. 29 Pestrou strání, přes níž mlhy snovají se v změti, pavučiny cár se třese na sežloutlé sněti, i v té dumě, kterou nese na vrasčité skráni, příroda má snivou měkkost, půvab odříkání. A když krajem zasněženým tiše kráčí zima, zbystři zrak a napni ucho, příroda jen dřímá, v dlouhém lánu v oku ducha se juž klasy tísní, tichem v dálku se juž vlní trilky ptačích písní. 30