Osudy.

Jaroslav Vrchlický

Osudy.
I. I.
Tři nesmrtelné žijí fantomy ve říši duchů. Nad kolébku děcka, sen první sotva zrak mu uzavře, se rázem všecky hledí dostavit, však jediný jen můž tam zavládnout. Kdo přijde dřív – hra v tom je náhody či osudu, jak psáno v hvězdách snad – ten skloní se a děcko políbí a polibkem tím určí života mu srázné stezky divně klikaté a stvoří jeho osud celičký. II. II.
Jde první tiše jak van jabloní, jež růžovým pyšní se květem, jak stín se nad kolébku nakloní a tichým zas zmizí v ráz letem. 146 To milostný zjev matky Evy jest, ta zlíbá dítě tak sladce a vlije mu tím v duši milou zvěst, jak blaze jest otci a matce. To dítě pak miluje domu klid a večerních krbů něhu, je šťastné, může-li u matky snít, vždy toužit zpět k rodnému břehu. Tomu je každičký krček drah, jenž tiká na rozkvětlé sněti; to nezná světějších v životě snah,snah než šťastnými činit své děti. Zjev druhý, sedm hvězd ve vlasech, sám třpytný slunce jak ranní jde komnatou vážně, kadidla dech, jak lilije k děcku se sklání. Je políbí v čílko a odchází, zpět k děcku zří kouzelným okem, s hvězd hudba při tom jej provází, zář splývá Madonny krokem. 147 A které dítě ten políbí, to v srdci svém pro vždy ráj nese, to pravé cesty se nechybí, vždy touhou se po ráji třese. A žije víc v snech a v svatosti, zem ta mu úkoje nedá, až stráveno tichou radostí se s Madonnou pro věčnost shledá. Zjev třetí je šerý a mystický stín, ret jeho pálí jak plamen, jak vlna je těla úběl a klín – však srdce, srdce je kámen! Bludička vlasem jen prokmitá, v plášť jehož zahalená se nad kolébkou sklání Lilita, Adama první ta žena. O běda, jež polibí, dítěti, na ňadra líbá je nahá, ta vlíbá mu vášeň a prokletí, v stín, v propast je za sebou tahá. 148 A smýká je životem v štvanici a mučí je, bodá a dráždí, krev vyssaje mu rovna Litici, je v objetí polibky vraždí. III. III.
Tak lidský život určen jednou z tří těch nesmrtelných dál se rozvíjí. Zde ku povahám různým najdeš klíč, pod novou maskou staré Fatum zas na stolec vlády sedá. Don Juan na srdce políbený Lilitou v prach smýká srdce, smýkán vášní sám; v snech ráje serafinský bratr, mnich zří Madonnu stát nad svým žaltářem a usmívat se v tichý duše ples, co bratr obou, sedlák neznámý, jen láskou k rodné svojí hroudě živ, pohrává prstem hrubým ve vlasech svých dětí, patře okem poklidným přes orný lán, jak chaty jeho kouř se zvedá ku obloze večerní. Jej matka Eva políbila v snu, sám neví ani, kterak šťastný jest! 149

Básně v knize Život a smrt: