Osudy.
I.
I.
Tři nesmrtelné žijí fantomy
ve říši duchů. Nad kolébku děcka,
sen první sotva zrak mu uzavře,
se rázem všecky hledí dostavit,
však jediný jen můž tam zavládnout.
Kdo přijde dřív – hra v tom je náhody
či osudu, jak psáno v hvězdách snad –
ten skloní se a děcko políbí
a polibkem tím určí života
mu srázné stezky divně klikaté
a stvoří jeho osud celičký.
II.
II.
Jde první tiše jak van jabloní,
jež růžovým pyšní se květem,
jak stín se nad kolébku nakloní
a tichým zas zmizí v ráz letem.
146
To milostný zjev matky Evy jest,
ta zlíbá dítě tak sladce
a vlije mu tím v duši milou zvěst,
jak blaze jest otci a matce.
To dítě pak miluje domu klid
a večerních krbů něhu,
je šťastné, může-li u matky snít,
vždy toužit zpět k rodnému břehu.
Tomu je každičký krček drah,
jenž tiká na rozkvětlé sněti;
to nezná světějších v životě snah,snah
než šťastnými činit své děti.
Zjev druhý, sedm hvězd ve vlasech,
sám třpytný slunce jak ranní
jde komnatou vážně, kadidla dech,
jak lilije k děcku se sklání.
Je políbí v čílko a odchází,
zpět k děcku zří kouzelným okem,
s hvězd hudba při tom jej provází,
zář splývá Madonny krokem.
147
A které dítě ten políbí,
to v srdci svém pro vždy ráj nese,
to pravé cesty se nechybí,
vždy touhou se po ráji třese.
A žije víc v snech a v svatosti,
zem ta mu úkoje nedá,
až stráveno tichou radostí
se s Madonnou pro věčnost shledá.
Zjev třetí je šerý a mystický stín,
ret jeho pálí jak plamen,
jak vlna je těla úběl a klín –
však srdce, srdce je kámen!
Bludička vlasem jen prokmitá,
v plášť jehož zahalená
se nad kolébkou sklání Lilita,
Adama první ta žena.
O běda, jež polibí, dítěti,
na ňadra líbá je nahá,
ta vlíbá mu vášeň a prokletí,
v stín, v propast je za sebou tahá.
148
A smýká je životem v štvanici
a mučí je, bodá a dráždí,
krev vyssaje mu rovna Litici,
je v objetí polibky vraždí.
III.
III.
Tak lidský život určen jednou z tří
těch nesmrtelných dál se rozvíjí.
Zde ku povahám různým najdeš klíč,
pod novou maskou staré Fatum zas
na stolec vlády sedá. Don Juan
na srdce políbený Lilitou
v prach smýká srdce, smýkán vášní sám;
v snech ráje serafinský bratr, mnich
zří Madonnu stát nad svým žaltářem
a usmívat se v tichý duše ples,
co bratr obou, sedlák neznámý,
jen láskou k rodné svojí hroudě živ,
pohrává prstem hrubým ve vlasech
svých dětí, patře okem poklidným
přes orný lán, jak chaty jeho kouř
se zvedá ku obloze večerní.
Jej matka Eva políbila v snu,
sám neví ani, kterak šťastný jest!
149