Měsíci.

Měsíci.
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni, Caesare noci, mroucího slyš Ave! Poháre míru, k duši mé se nahni! Sviť, luno bledá, v tmavé spící chaty, jak prstem vil se dotkni čílka dětí; na lože chudých rozlij paprsk zlatý, ať mohou ti, kdo stůní, ozdravěti; kdo v propasti běd na svém loži sedí, když věčná sfinga k všem otázkám němá, svým svitem veď jejjej, lunoluno, k odpovědi, ať slyší smír kol šumět perutěma! Ty zářný květe, z ňader noci tmavé jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni, Caesare noci, mroucího slyš Ave! Poháre míru, k duši mé se nahni! 37 Kde zoufalec se klade na koleje, svým paprskem strž duše osvěť jemu, nit Ariadny z tůně beznaděje mu podej zpátky k žití ztracenému; kde v šeru lesa na svou oběť číhá syn bídy, zahraj na taseném noži, ať před ním ztracené se mládí míhá a v srdci vzplá mu mrtvá láska boží! Ty zářný květe, z ňader noci tmavé jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni, Caesare noci, mroucího slyš Ave! Poháre míru, k duši mé se nahni! Kde mladé děvče prodává ctnost z hladu, skaň na hrdlo jí i prs obnažený, vrať sny jí dětství, nad propastí pádu jí ukaž matky důstojnost a ženy; kde básník upírá mdlé k hvězdám zraky za krůpěj krásy hotov dát své žití, rci září svou: Má země krásy taky a lepší dobrým je,je než velkým býti! Ty zářný květe, z ňader noci tmavé jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni, 38 Caesare noci, mroucího slyš Ave! Poháre míru, k duši mé se nahni! Kde v lásce však se šťastní objímají, kde našla ústa, po čem duše práhla, kde ku ráji se dvéře otvírají, kde rozkoší se hrdla těžce stáhla; kde umělec svůj idól objal cele, a Pygmalionu kde ožil kámen, tam pod zvon mračna, jež se zvedá stmělé, skryj kvetoucí svůj liliový plamen! Ty zářný květe, z ňader noci tmavé jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni, Caesare noci, mroucího slyš Ave! Poháre míru, k duši mé se nahni! 39