Měsíci.
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
Sviť, luno bledá, v tmavé spící chaty,
jak prstem vil se dotkni čílka dětí;
na lože chudých rozlij paprsk zlatý,
ať mohou ti, kdo stůní, ozdravěti;
kdo v propasti běd na svém loži sedí,
když věčná sfinga k všem otázkám němá,
svým svitem veď jejjej, lunoluno, k odpovědi,
ať slyší smír kol šumět perutěma!
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
37
Kde zoufalec se klade na koleje,
svým paprskem strž duše osvěť jemu,
nit Ariadny z tůně beznaděje
mu podej zpátky k žití ztracenému;
kde v šeru lesa na svou oběť číhá
syn bídy, zahraj na taseném noži,
ať před ním ztracené se mládí míhá
a v srdci vzplá mu mrtvá láska boží!
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
Kde mladé děvče prodává ctnost z hladu,
skaň na hrdlo jí i prs obnažený,
vrať sny jí dětství, nad propastí pádu
jí ukaž matky důstojnost a ženy;
kde básník upírá mdlé k hvězdám zraky
za krůpěj krásy hotov dát své žití,
rci září svou: Má země krásy taky
a lepší dobrým je,je než velkým býti!
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
38
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
Kde v lásce však se šťastní objímají,
kde našla ústa, po čem duše práhla,
kde ku ráji se dvéře otvírají,
kde rozkoší se hrdla těžce stáhla;
kde umělec svůj idól objal cele,
a Pygmalionu kde ožil kámen,
tam pod zvon mračna, jež se zvedá stmělé,
skryj kvetoucí svůj liliový plamen!
Ty zářný květe, z ňader noci tmavé
jenž vzcházíš, paprskem svým v hruď mi sáhni,
Caesare noci, mroucího slyš Ave!
Poháre míru, k duši mé se nahni!
39