Jitro na horách.

Jitro na horách. Své ženě.
Šer v mlžných vodopádech kol modré vrchy halí, a růžový jen nádech pad sosnám v kštice z dáli. Jak propast nebe siné, tón ambry rozlit kolem, směs obláčků jen plyne tím nebes dálným polem. Van ostrý z hloubi věje – zas ticho – jasným vzduchem pár velikých much spěje, kol krouží hlasným ruchem. Ty tuší slunce! Píti snad první chtějí světlo, vždy výš let jich se řítí, kde růžemi to zkvětlo. 16 Zpět v houští padla sova, kos tiknul v odvet drozdu; jas, řeka opálová, teď teče v ňadra hvozdu. A z něho juž se noří král světla! Vstříc mu jásá svět, který nachem hoří, kam on své růže střásá. A hora volá k hoře jak rety ohnivými, co dálné po prostoře paprsky vlnivými Sese v proudech světlo leje do slují, strží, tesů, pták jako zpilý pěje v ples rozšumělých lesů. Jak v modlitbě chvím rtoma a srdce letí jinam, na svoje děti doma se náhle rozpomínám. 17 Ty ještě spí v té chvíli... Ó kéž jim v plné kráse, co zřím zde, v sny se chýlí a v celý život zase! By krásu, světlo měly a ustavičné ráno... V tom hvozdy zašuměly a já z nich slyšel: Ano! 18