Pegasu na pečetítku.

Pegasu na pečetítku.
KamKam, hippogryfe bájebáje, v to všední století, kde v cval tvůj poškleb láje ti půjde v zápětí? Bez vesla, sotva hřívy se třímá jezdec tvůj a křídly v povzlet divý hřmí dál na moje „stůj“! Tak volně, hrdě sedí, ve zraku mládí žeh, kde stane, bozi vědí, v zámezí světů všech. Jen azurem se spíjí, laur v kadeřích má jun řka: „Já jsem poesií!“ ve hlaholu svých strun. 110 A jeho cval i křídlo, jak v tvrdý onyx vryt, za věrné pečetidlo věk praktický si chyt. Ó kéž bys aspoň skrýval tu čarokrásnou báj, ten sladkých citů příval, ten všemohoucí taj, Tutu lásku, čarodějná, jež lesk a nádhera, plá jediná zde stejná jak v době Homéra! Ó kéž bys aspoň tajil jen delikatní rým, jejž moderní druh zbájil a svěřil křídlům tvým! Však věru, mi tě líto, pod divoký tvůj cval když tolik prosy skryto, již všední život dal. 111 Jen ve kupeckém slohu pár suchopárných dat, a sotva pozdrav v rohu tvých křídel nese chvat. Jen účty a jen směnkysměnky, „vše zdrávo!“ nanejvýš; moderní dopis tenký je vyvětralá číš, Zkadzkad prchla vůně duší, zkad prchl srdcí jas, neb na to v časů hluši my nemáme víc čas. Však všecko to, čím tobě? Nechť, věrná toho stráž, vzpjav k letu křídla obě vším zjevně pohrdáš. A letíš! – Jiskry roní se v žití suchopár, leť, olympický koni, buďbuď, bratřebratře, s tebou zdar! 112