Modřín.

Jaroslav Vrchlický

Modřín.
To starý byl stověký modřín! V chumáčích visel jemu kol s větví mech, peň samá jizva klikatou drahou blesku; já viděl ho, kdy v slunci se mračil posupně jak černý prapor. Však viděl jsem ho zase, když vzešel měsíc a magickým svým světlem,světlem když porosil mu kštice: tu starý kmen se pohnul, ve modrém světle jak usmál by se houpaje v svých větvích, jež postříbřeny nesly v klínu hvězdy, taj ticha a taj noci. A mně se zdálo, z hlubin že kmenu vzdech se line, že od kořene až po vrchol záchvěv mu přejel, cosi jako divá touha být mladým zas... 100 Ó srdce! Kde tvá je luna, mystickým jež světlem tě probouzí? Rci, je to láska, je umění to nehasnoucí paprsk, či jste to vy, ó žhavéžhavé, tekoucí proudem slzy upomínek a lítosti a žalu nad neužitou mladostí, jež valem se řinete, ach vždy, bez utišení do tichých ňader noci? 101