Otevřené okno.

Jaroslav Vrchlický

Otevřené okno.
Po bouřné noci okno otevírám, co proudí v jizbu, to je čerstvý vzduch a lesk a svěžest, do dálky kam zírám, zpěv ptačí, bzukot much a žití ruch. I ssaju vše to celým, plným dechem a dojat spínám jak v modlitbě dlaň, ten život s ňader mých se snoubí echem, můj čeří vlas a líbá moji skráň. A já ho cítím, objímám a lokám tím šťasten, jeho částí že být smím a reflex jeho snoubit svojim slokám, jak v sladké Nirvaně pak splynout s ním. A přemítám, kterak mi bude jednou: Kdos v pláči okno otevře jak duch; na ruce spjaté, na skráň smrtí lednou mně proudem vběhne čerstvý, ranní vzduch. 133 Však nechvěji se... Jizba má se klene v dóm kosmu valný, cítím povznešen, že smrt je pouze okno otevřené v ten pravý život, v nekonečný den! 134