Otevřené okno.
Po bouřné noci okno otevírám,
co proudí v jizbu, to je čerstvý vzduch
a lesk a svěžest, do dálky kam zírám,
zpěv ptačí, bzukot much a žití ruch.
I ssaju vše to celým, plným dechem
a dojat spínám jak v modlitbě dlaň,
ten život s ňader mých se snoubí echem,
můj čeří vlas a líbá moji skráň.
A já ho cítím, objímám a lokám
tím šťasten, jeho částí že být smím
a reflex jeho snoubit svojim slokám,
jak v sladké Nirvaně pak splynout s ním.
A přemítám, kterak mi bude jednou:
Kdos v pláči okno otevře jak duch;
na ruce spjaté, na skráň smrtí lednou
mně proudem vběhne čerstvý, ranní vzduch.
133
Však nechvěji se... Jizba má se klene
v dóm kosmu valný, cítím povznešen,
že smrt je pouze okno otevřené
v ten pravý život, v nekonečný den!
134