Magnificat.

Magnificat.
Jak varhan bouře, plným jezem když zaburácí z píšťal všech, jak z jara kaštany a bezem vlá bouřný mladé Vesny dech: mou duší zpěv zní chvály, díků, že mohu dýchati, že jsem, a mizí ve vlašťovic křiku, jež vznášejí se nad lesem! Že mohu chápati a cítit kol valný, velký tvorstva tep, že mohu za vlnou se řítit a ptákem v zkvětlý vpadnout štěp, že mohu v slunce zraky hroužit, růst, kvésti, nésti plod jak strom, v hvězd jiskření svým citem kroužit a myšlenkou vzplát v letu tom; 50 Žeže mohu svět a jeho tvary, co obsáhnout lze zrakem mdlým, vzruch snahy, vášní divé žáry, bouř citu schvátit ve svůj rým, že ne jen, věčná lásko, tebe smím obejmout, však vyslovit, že v sobě nesu peklo, nebe, sám tvor že mohu tvůrcem být; Žeže mohu ve tvých stopách kráčet a ssáti z tebe nadšení, bych musil peruť v prachu vláčet za tebou, svaté umění! Co v barvu, v kámen vyhráněno že mluví ke mně řadou let, svět lepší, duchů velkých věno, svět umění, že je můj svět; Žeže mohu trpět a bol nésti, jej v jiných cítit na vzájem a chápat ono velké štěstí, mít slední asyl v srdci svém; tam ukrývat, co rajskou zoří kdy kmitlo v šero lidských cest, tam nechat všecko za příkoří strom lidskosti a lásky kvést; 51 Zaza všecko díky, duše světa, dím tobě v rozmachu svých sil, vím, tvoje míza ve mně zkvétá, tys pouze to, čím kdy jsem byl; jak bublina z tvé vznořen tůně já ve slunci se na mžik skvěl, tvůj byl jen lesk, tvá byla vůně, nechť splasknu – svět jsem obrážel. Jak varhan bouře, plným jezem když zaburácí z píšťal všech, jak z jara kaštany a bezem vlá bouřný mladé Vesny dech: mou duší zpěv zní chvály, díků, že mohu dýchat a že jsemjsem, a mizí ve vlašťovic křiku, jež vznášejí se nad lesem! 52