Západ.

Západ.
Proč západ více mluví k tvojí duši než zářné jitro jásavé a svěží? Za nocí hvězdnou zda víc ona tuší, než naděje snad smutku v ní víc leží? A smutek ten se o slova snad hlásí, když zvolna stínů snáší se níž clona, zříš mladosti hrob, štěstí, lásky, krásy v tom hrobu mračen, v kterém slunce skoná? Buď západ měkký, něhypln a snivý, plaň v světla orgii a barev moři, buď ponurý a mračný, zádumčivý, než radosti spíš křídlo podá hoři. Vždyť minul den, zas jeden! Jeho sněti ať urvals štěstí plod, ať šel juž kolem host nebeský, že minul, líto je ti a to juž stačí, aby vřela bolem,bolem 108 Tvé duše vása, z které vůně citu dnem každým víc a více vyvětrávávyvětrává, a slunce skon i hvězda na blankytu ti výstrahu a smutnou věštbu dává. Když šťastný byls, proč štěstí stálé není, když nebyl’s, výtka, proč jsou šťastní jiní. Tak duše tvá jen hořkostí se pění, tak čelo tvoje věčná duma stíní. Ty víš, co v blescích mře tak čarokrásně, co v tříšti mraků se jak zázrak tratí, kus tvého já, ten zlomek božské básně, banální jitro nikdy nenavrátí! 109