Stará loutna.

Jaroslav Vrchlický

Stará loutna.
Zřít starou loutnu na stěně, jež strhané má struny, samý prach, zda nevzbouzí to v duši zmateně svět představpředstav, myšlenek a snů a snah? Kdo asi druhdy v její struny sáh a v jaký účel? Uctít krásku mladou, v srpnový večer dumnou serenadou, či hráti sobě jen a z paměti, jak bylo zvykem sensitivních junů na sklonku minulého století? Či ku přípitku zbudit její strunu, kdy pohár kolem stolu v kruhu druh veselý podával druhu? Byl dobrodruh to jakýs? Byl můj děd, jenž v zvuku strun těch dvořil se mé báběbábě, a jaký nápěv asi naposled chvěl jimi zprvu snivě, mřivě, slabě, než zaburácel bouří plesných ech, by v akkord mohútný s ním splynul vzdec hvzdech co věrný tlumočník těch citů všech? 94 Či valčíkem se tyto struny chvěly při plesu domácím a šotků sta z nich tryskalo za vějíře, kde rděly se tváře a kde tiše na ústa se prsty kladly na znamení hbité k rendezvous v besídce kdes lilkem kryté, kam ještě zmírající provázely je tóny ty, by tam v polibcích mřely? To všecko bylo snad, ty rozmaryrozmary, ty sny, ty touhy, ten zapadlý svět teď darmo křísí staré kytary zjev na stěně řkouc, jak výmluvný ret má hudba, jakou sílu, jaké vděkyvděky, byť dlouhé třeba oněměla věky; i mrtvá mluví k zamyšlené duši, jež ztracené ty světy chápe, tuší a zachvěje se v smutném vzpomínání, jak mrtvý chladnou rukou sáh by na ni. 95