Nebeské krajiny.

Nebeské krajiny.
Syt pozemské juž dekorace, jež skály, hvozdy strojí zraku, chtěl větrem bych se vznésti sladce a zmizet kdesi v strži mraků! Rozsáhlé krajiny tam jiné mdlým očím by se objevily, azuru pláně valné, siné, kol mořem by se rozvlnily. Zeď oblaků by byla lesem a mléčná dráha valnou řekou, v níž miriady světů s plesem jak drahokamů strže tekou. Co sluncí tu a větších v lesku, jež vylíčiti nelze slovy; však našel bych si tajnou stezku v kýs tichý záliv safírový. 117 Ó jaké hlubé ticho snivé v té nekonečné nebes poušti, kde pouze v komet jiskry živé se tiše závoj noci spouští! Ó samoty nebeských sadů, jak vaše pil bych ticho zlaté, v spád hvězdných noře vodopádů své oči živým ohněm vzňaté! Ó bez břehu ty valné moře, ó magická vy stálic světla, opály východu a zoře, v nichž liliemi dálka zkvětla! Ó rudé výhně, žhoucí nachem těch planet, jež se teprv tvoří, ó strže, kosmickým kde prachem neznámá slunce v hloub se noří! Ó krajiny, vy oku cizí v souhvězdí nekonečném věnci, kde světy z bezdna jdou, v hloub mizí tak jako perly na růženci! 118 Zrak jásá – ale duše pustá, neb samoty děs do ní padá, kdekde, propastipropasti, jsou vaše ústa pro odpověď, již srdce žádá? Ach komu pláte, světy, komu? Jak děsný je ten váš svět sladký! Ó výše safirových dómů, mne vaše závrať žene zpátky. Než dole stromy tam a skályskály, vy rovněž víc mi nepovíte: jeť v blízku tam, jak ve vás v dáli, tajemství všeho stejně skryté. 119