Dvojí život.

Jaroslav Vrchlický

Dvojí život.
V snech našich často hlubá propast zeje, kde stanem vyděšení bez naděje, co život nás jak hřebce k skoku bodá, čímž v ráz nám křídlo rozhodnutí podá. V snech našich často vše se směje, zpívá, vše plá a svítí a vše v souzvuk splývá, co skutečnost nás chladnou rukou škrtí, nás rázem stavíc tváří ve tvář smrti. V snech často bohy býváme a králi, a zatím bídně o život jsme hráli, v snech milujem – sklízíme záští v skutku, v snech jásáme – zbuzení pláčem v smutku. Ó dvojí život! Který z obou pravý? Jak často splývá obého tok hravý, kde život, sen kde? Co lze zváti svojím? Dí mudrc: Nevím! Snílek: Já se bojím! 115 Tak celkem v žití vřavě, v které žijem, se zrakem zavázaným my se bijem, až smrt nám těsnou pásku s očí strhne, zda tonoucí na jistoty břeh vrhne? 116