Dvě básně.

Jaroslav Vrchlický

Dvě básně.
Nad nízkou, hřbitovní zídkou jsem četl knihu písní; to byly divé, vášnivé sloky, v nichž rty se tiskly k retům v objímání, v nichž nahé ruce se kolem boků liliových vily, v nichž krev jak láva se hnala k mozku a v nichž srdce tlukem div nerozbilo ňadra, v nichž rozkoš s láskou zpívaly svůj velký a vzdorný, bájný, jásající paian! Květ ohnivého máku jak zvědav zřel v mou knihu a jako v souhlas kýval, jak jeden žhavý plamen z té knihy byl by vzletěl a proměnil se na květ, jenž kýval u mé hlavyhlavy, a v letu zabloudilý motýl, měl křídla samý purpur 96 a samé zlato, chvíli se mih nad řádků směsí jak oživená sloka té vděkuplné, rozvášněné básně. V tom svezly se mé zraky níž s knihy přes tu zídku na tichý hřbitov dřímající v lese, a přede mnou, hle, jiné tu vlnily se sloky nesmírné epopeje tak plné něhy, klidu, ticha, smutku, tak plné smíru, plné odříkání, té nekonečné básně, již přísná zpívá Smrt – a já se zachvěl a rychle zavřel knihu, ztich hymnus rozkoše před písní Smrti. A jako v souhlas hlasně zašuměly kol vážné buky a stříbrné břízy, prch motýl, jen mák žhavý jak výčitka stál tichý v parném vzduchu a hořel v slunci... 97