Dvě básně.
Nad nízkou, hřbitovní zídkou
jsem četl knihu písní;
to byly divé, vášnivé sloky,
v nichž rty se tiskly k retům v objímání,
v nichž nahé ruce
se kolem boků liliových vily,
v nichž krev jak láva
se hnala k mozku a v nichž srdce tlukem
div nerozbilo ňadra,
v nichž rozkoš s láskou zpívaly svůj velký
a vzdorný, bájný, jásající paian!
Květ ohnivého máku
jak zvědav zřel v mou knihu
a jako v souhlas kýval,
jak jeden žhavý plamen
z té knihy byl by vzletěl
a proměnil se na květ,
jenž kýval u mé hlavyhlavy,
a v letu zabloudilý motýl,
měl křídla samý purpur
96
a samé zlato, chvíli
se mih nad řádků směsí
jak oživená sloka
té vděkuplné, rozvášněné básně.
V tom svezly se mé zraky
níž s knihy přes tu zídku
na tichý hřbitov dřímající v lese,
a přede mnou, hle, jiné
tu vlnily se sloky
nesmírné epopeje
tak plné něhy, klidu, ticha, smutku,
tak plné smíru, plné odříkání,
té nekonečné básně,
již přísná zpívá Smrt – a já se zachvěl
a rychle zavřel knihu,
ztich hymnus rozkoše před písní Smrti.
A jako v souhlas hlasně zašuměly
kol vážné buky a stříbrné břízy,
prch motýl, jen mák žhavý
jak výčitka stál tichý v parném vzduchu
a hořel v slunci...
97