Pegasu na pečetítku.
KamKam, hippogryfe bájebáje,
v to všední století,
kde v cval tvůj poškleb láje
ti půjde v zápětí?
Bez vesla, sotva hřívy
se třímá jezdec tvůj
a křídly v povzlet divý
hřmí dál na moje „stůj“!
Tak volně, hrdě sedí,
ve zraku mládí žeh,
kde stane, bozi vědí,
v zámezí světů všech.
Jen azurem se spíjí,
laur v kadeřích má jun
řka: „Já jsem poesií!“
ve hlaholu svých strun.
110
A jeho cval i křídlo,
jak v tvrdý onyx vryt,
za věrné pečetidlo
věk praktický si chyt.
Ó kéž bys aspoň skrýval
tu čarokrásnou báj,
ten sladkých citů příval,
ten všemohoucí taj,
Tutu lásku, čarodějná,
jež lesk a nádhera,
plá jediná zde stejná
jak v době Homéra!
Ó kéž bys aspoň tajil
jen delikatní rým,
jejž moderní druh zbájil
a svěřil křídlům tvým!
Však věru, mi tě líto,
pod divoký tvůj cval
když tolik prosy skryto,
již všední život dal.
111
Jen ve kupeckém slohu
pár suchopárných dat,
a sotva pozdrav v rohu
tvých křídel nese chvat.
Jen účty a jen směnkysměnky,
„vše zdrávo!“ nanejvýš;
moderní dopis tenký
je vyvětralá číš,
Zkadzkad prchla vůně duší,
zkad prchl srdcí jas,
neb na to v časů hluši
my nemáme víc čas.
Však všecko to, čím tobě?
Nechť, věrná toho stráž,
vzpjav k letu křídla obě
vším zjevně pohrdáš.
A letíš! – Jiskry roní
se v žití suchopár,
leť, olympický koni,
buďbuď, bratřebratře, s tebou zdar!
112