Mlha bílá padla na kraj celý.
Mlhou tou se hlasy zvonů chvěly,
z blízka, z dálky, na všech stranách zněly.
V letní večer plný snů a vůně
zněly zvony ty jak z hlubé tůně,
na pláni a v stráni, v lesa lůně.
Jeden temným k srdci mluvil ruchem,
jak bouř vzdálená hřměl tichým vzduchem,
vyzněl v nářek sotva chycen uchem.
Jiný slyšíš jak z dna moře zněti,
jako v boji, v zlomcích v ucho letí,
jakby tříštěn davem hustých snětí.
Slaběj třetí jakby kdesi ztracen,
však ten zvuk byl jak dnem mladým zlacen
v toho sluch, kdo vřavou utrmácen.
A jak šli jsme stonem tím a vzlykem,
kde zvon jiný každým zvonil mžikem,
stanuli jsme náhle pod Bláníkem.
Nám se zdálo, jakby tyto zvony
zněly z hory, skrze stromů clony
českých srdcí nářky, touhou, stony.
Děl z nás první: Zvoní na klekání;
česká země, rovna štvané lani,
unavená chystá se juž k spaní.
Pravil druhý: Bratře, nezdá se mi,
vítězného zní cos haluzemi,
spíš bych řek, to jitro hledá zemi.
Ovšem, kolem večer, ale v duši
vstává jas, jenž temna vazby kruší,
a ti spáči – tam jej v hoře tuší.
Ano, tuší jej a ze sna vstali,
koňům obrok, čerstvý nápoj dali,
meče vzpjali, štíty s kmenů sňali.
A jak tlukou v štíty k uvítání
této velké, slavné chvíle ranní,
jakby zvony zněly českou plání!
Ano jitro! třetí děl, zní v hoře.
Skončeno je dávné české hoře.
Jitrem vlní se juž stromů moře!
Jitro! znělo v těchto zvonů shluku,
a když znikly sosen ve souzvuku:
druhu druh z nás mlčky tisknul ruku.