Málomocní.
Kdes na pobřeží u Mrtvého moře,
kde kalný Jordan teče pustou strží,
se táhne údolí, tam vládne hoře,
kraj celý zoufalství v svém spáru drží.
Tam zejí díry skalin na okřídlí,
ty rezovaté zavírají mříže;
v těch dírách smutní málomocní bydlí
a řinčí řetězy, by nešel blížeblíže,
Kdokdo náhodou v ty zbloudí kraje pusté.
Jen chvílemi se zjeví za mřížemi
tvář vyzáblá, v níž hoří skvrny husté,
zrak ohnivý, jenž upírá se k zemi.
Zas řinčí řetězy! – Blíž kdosi kráčí...
Ó vrať se, chodče, pod tvou nohou býlí
v ráz uvadne! Viz, nebe jak se mračí,
sup ohyzdný kdes hýká, šakal kvílí.
139
Však neslyší a kráčí mezi sluje,
tam spěje, odkud prchá každý vždycky,
se zastaví a choré oslovuje,
ba přímo k nim se blíží heroicky.
A tiskne ruce nad sníh děsně bílé
a klade dlaň na oblezlé ty lebky
a jeho slovo je tak vlídné, milé,
a jeho úsměv mateřský a hebký.
A bídným, k němu již vztahují ruce,
se zdá, že roste zář mu kolem hlavy,
že rosa úkoje v jich prýští muce,
jich středem král že spěje věčné slávy.
Tak v bídné žití, opuštěné, marné,
jak mezi málomocné Kristus kdysi,
jak rosa blaživá v dne břímě parné
tvůj, Lásko všemohoucí, krok se vmísí.
Ó zvoňte řetězy jen bídy svojí!
Ó nastavte rty, které morem dýší!
Nechť prchá zbaběle jen, kdo se bojí,
vy zvoňte řetězy, však Láska slyší!
140