Pojď, má milá, dívat se, jak tvory
Nyní na jaře se radují,
I se k plesům svorným spojují,
Něžné blaženy polibem zory,
V zlatém kroji smějí též se hory
Na nivy, jež zas se šperkují
Pro ně kvítečky, co zplozují –
Zvučně přivyskují ptactva sbory.
Hle, a modré nebe jasnostkvoucí
Všechno drží ve svém objetí,
Jako máť své děti s láskou vroucí.
Pročež přilnuvše my ke přírodě,
Nepouštějme nikdy z paměti:
krásně že je žití v krásné shodě.
Ejhle chlumy, lesem ozdobené,
Údolí, jež vůni dýchají,
Potůčky, jež libě hrkají,
Modré nebe, co se přes ně klene:
A to srdce dívčí, drahocenné
Ctnostmi, které tam se skrývají,
Jak violky kvetou podtají,
Srdce, zcela ke mně nakloněné:
Co chci víc? Ó stkvěle se mi daří,
Anť mě jaro láskou opájí,
A mně láska v lesku jarním září!
Kéž mi také tito andělové,
Až kdys skonám, hrobek zjednají,
Kde by o nich blažili mě snové!
„Vzhůru!“ káže jitřenka: „Den vstává,
Obléká již oděv nachový.
Koř se, země, panovníkovi,
Uvítej ho, zavolej mu: „Sláva!“
A tu prchá v doupata noc tmavá,
Hory stkví se, šumí boroví,
Ptenci pějí v výši ve křoví,
Kvítí za poplat svůj výdech dává.
Aj by kouzedlník rána toho
Krásy: vůně, zvuky, barvy – slil
Do poháru, třeba do jednoho:
Tož bych poháru se chopil hbitě,
I pil, pil, až bych ho vyprázdnil
Na zdar jara, na zdar tvůj, mé dítě!
Křepeláčku, co to tvé volání?
„Skrývá se mi milá v obilí.
Škádlí mne, leč přijde za chvíli,
A by přišla, jevím jí své přání.“
Holoubečku, co to tvé vrkání?
„Mladík jsem, již dosti zmužilý,
Jenž se k nevěstě své přimílí.
Mám ji rád, že dal bych život za ni!“
Vlastovičko, co tvé švitoření?
„Doma dítky na mne čekají,
Sbírám sladký krm, jim k oblažení.“
Nuž, má dívko, věrně milujíce,
Počínejme si, jak dělají
Křepel, holoubek a vlastovice!
Růže-li to jsou, co upatřuji
Nad svou skrání v modré vysosti,
Růže, jež svou sněhobělostí
Zraky moje skoro oslepují?
Labutě-li jsou to, ježto plují
Ve vzduchu tam duchův lehkostí,
Před severní zimy krutostí
V mírnější se kraje přestěhují?
Nejsou růže, ni labutě krásné,
Stříbrostkvělé jsou to plameny
Na nebesích, hvězdy jsou to jasné.
Světy jsou to, svíce, ježto svítí,
Vesměs Boží láskou rozžženy,
A jež se mnou lásky blaho cítí.
Jaro, knězi, rouchem přioděný
Májovým, kaž lesům hlučeti
Za varhany, ptactvu zapěti:
Již jsou skráně naše ověnčeny!
Vonné růže buďtež vyvoleny
Za kadidelnice při snětí;
Jakož svíce, co tu hořeti
Mají, hvězdy buďtež rozsvíceny!
Hle, již evangelium své květné
Otevřel’s, nač slib my věrnosti
Činíme na veky nepočetné!
A ten slib náš ať co svědci slyší
Všechny milující bytosti,
Kteréž ve přírody chrámě dýší!
Pojďte všichni! Láskou zaníceni –
Nechť ten v potu tváři pracuje,
Ten co velmož hrdě panuje –
Vespolek si dejte políbení!
K něžné slunečnici mějte zření!
Hle, jak ke slunci vždy směřuje!
Však co slunce žití zjevuje
Nám se láska, bez níž zdaru není.
Blaze, kde to slunce v srdce svítí
Jednotlivci, rodu, národu:
Nejkrašší tam rozvíjí se kvítí!
Láska cesty naše vyrovnává,
Upravuje každou neshodu,
Zemi té způsobu rajskou dává.
Muže mějte, ze všech, kteří žili,
Nejspanilejšího v paměti!
Jak on, hleďte z lásky prospěti,
Jak on, buďtež k jejím ctnostem čilí!
Věkův nátisky jím oblevily,
Volné vykvétalo podletí,
Bratr bratra držel v objetí,
Světa zrak a tvář se vyjasnily.
Z lásky k lidstvu se i nezpěčoval
Za oběť svůj drahý život dát –
Boha nevidného zobrazoval.
Neboť dech, který vesmírem vane,
Udržuje jeho ruch a řád,
Boží láska jest, jež nepřestane.