Větérci jitřní vanuli
Přes šíré u Kulevdže pláně,
A vzešlým jitrem zplanuly
Kolkolem pole, hory, stráně;
I sám ten Balkan sinavý,
Jenž hrdě do oblak se dívá,
Dnes setřesa plášť mlhavý
Své skraně růžemi odívá.
To vzešlé slunce zbudilo
Vojínů ruských na tisíce,
A leskem svým ozářilo
I moslemínské půlměsíce.
Přichystaná na prudký boj
Dvě vojska proti sobě stála;
Osmanské pluky – jako roj,
A pluky ruské – jako skála.
I rozjedou se Turkové
Co vzteklí po rozlehlé pláni,
Jako když hustí mrakové
Se honí po nebeské báni.
„Allah, Allah!“ zní ze všech stran,
Déšť koulí srší v ruské pluky,
A krev se prýští z četných ran,
Mnohý Rus vydá slední zvuky.
A však tu prudkost outoku
Udatnost ruská odrazila
A nad vzteklostí otroků
Statečnost mužná zvítězila;
Již ruská děla hřímají
Nesouce smrt v ty řady zpupné,
A Osmané se skrývají
Za hory příkré, nepřístupné.
„Ha teď, mé děti, teď je čas,
By seznal Osman mužnost vaši!
Ten vrch tam – než se vrátí zas,
Musí již býti v moci naší!
Muromský pluk, jenž povždy jen
Po oslavě vojenské touží,
K velkému činu vyvolen
Nový nechť věnec si zaslouží!“
Tak vůdce svých vojínů krev
K činům odvážným rozpaluje –
A již Muromská korouhev
Vesele větrem poletuje.
Jonáci švarní chvátali,
Kam kynul vůdce s koně svého –
Již přes potok se dostali –
Již jsou u cíle značeného.
Ha tuť se Iítých Turků roj
Vyřítí kvapně, nenadále
Ze zálohy – nebyl to boj,
Než vraždění to bylo stálé;
Neb kde Rus jeden bojoval,
Deset ho Turků oblétalo,
A čím víc zrůstal vrahů val,
Tím víc Muromců ubývalo.
Však ještě svatá korouhev
Vesele větrem poletuje;
Ač kolkolem se prýští krev,
Reků ji hrstka obstupuje;
To hrstka mládců raněných,
Jenž věrni jí až do skonání,
Nehájí dél životů svých,
Leč jen ten svatý klenot chrání.
I ta korouhev svěcená –
O bída! – k siré zemi klesla,
Nebť již ta ruka zdrcena,
Jenž do bitvy ji směle nesla.
Leč jinoch ruský přiskočí
A s žerdi klenot vzácný strhne,
Kol pásu si jej obtočí
A pak sebou zas k zemi vrhne.
Přes tělo jeho koňstva dav
V divokém tanci dál se žene,
Až on, čas pravý uhlídav,
Se vzchopí z trávy pokrvené;
A k lesu rychle utíká,
On neběží, on větrem letí,
Za ním pak hrůza všeliká
A na sta kulek ve zápětí.
Ach, jinoch na půl cestě skles!
Krev teče z rány otevřené;
Vzchopí se zas – a tuť již les
Nad ním svou hustou střechu klene,
Pod tímto krovem zeleným
Dobrému mládci krev ubíhá,
A před zrakem zakaleným
V obrazech černých smrt se míhá.
Leč ještě jednou povstane!
Procitna ze sna smrtelného
Mne sobě zraky ztrhané –
Co vidí ze zákrytu svého?
O přežalostné patření!
Vidíť on Rusy na outěku,
A Turky v divém nadšení
Co vítěze v nelidském vzteku.
Tu projal mládce zármutek;
On nezpomíná na své strasti,
Ba ani na svůj mladý věk,
Leč jenom na čest drahé vlasti,
A do díla se rychle dá,
Vyhrabav hrůbek – v lůně jeho
S žalostí hořkou pochová
Korouhev pluku Muromského.
A bitva se zas valila
Lesem, polem a šírou plání;
Hra krvavá se končila,
Nepřítel za hory uhání;
Jej v pilném chvatu stíhají
Obratní jezdcové – Kozáci,
A drahou kořist zbírají
Co odměnu po těžké práci.
Co se to tamo měnivě
Z hustého křoví projevuje?
Toť Rus! – a ještě na živě,
Neb k zemi prstem ukazuje.
Hle! zem nedávno zkypřená –
Snad skryl zde kořist drahé ceny?
Ach toť korouhev svěcená,
Orel to ruský zkrvavený!
Zavýskneť carská družina,
A bojovníka půlmrtvého
Vloživše na ramena svá
Nesou před vůdce mileného,
Kdež kořist četná složena:
Turecká děla, půlměsíce,
Zbraň perlami posázená
A jiných ozdob na tisíce.
I zhlédne Děbič, vůdce ctný,
Ten průvod, an se s drahou tíží –
Na žerdi prapor zkrvený –
Upřímo k stanu jeho blíží.
I ptá se, co to znamená?
A uslyšev podivnou zprávu,
Radostí v tváři zčervená,
Velebě ruskou čest a slávu.