Na mohyle v stepi, jež se táhla
dálkou nedozírná, neobsáhlá,
Bojan seděl, bradou šedou kýval,
bludný zpěvák, slepý stařec věští,
a svou dumu v pohodě i v dešti
takto při varytě zvučném zpíval:
„Kde jsi, Iljo, ruský bohatýre?
Pěji dnes tvou chválu stepi šíré,
chloubo ruská, volám tebe zpěvem!
Přispěj, mládče, největší všech reků
deset dní již válčí, v nedaleku
vztekem na smrt zápasí a hněvem!
Svatogor, jenž v mraky noří témě,
sedlák Mikula, syn Báby Země,
v krutý boj se dali strašný, klatý:
pláče svatá Rus, lká a se děsí,
pojď, tys přemoh potvory a běsy,
s nimi bij se, zjednej zas mír zlatý!“
Tak bil v struny, vlkem letěl polem
jako střela hbitá za sokolem,
a kdo poví nám, zdaž stihl mety?
Vichr stenal, s bílým hrál mu vlasem,
a jak v posměch, s keře hlohu časem
na skráň stříbrné mu sypal květy.
Znikl den, již v mraku blýskly hvězdy.
Bojan bez oddechu pěl však vezdy,
a když hasly, hle, tu Ilja před ním.
„Jdu, kam děl jsi!“ řekl bez váhání,
a již zmizel v husté páře ranní
on i kůň i medvěd skokem jedním.
V buřan jitro zlaté růže hází. –
Před Iljou step dalná beze hrází,
země nezoraná, neveselá,
plná hloží, skal šla na vše strany,
a tam spatřil výjev nevídaný,
strnul žasem, jeho hruď se chvěla.
Uzřel souboj. – Obr, který hlavu
ztápěl v oblak zlatolesklém hávu,
nerovný boj válčil s trpaslíkem.
Kam vzpjal nohu – údolí se tvoří,
ruku vztáhl – v červánky ji noří,
vykročil – pět honů ušel mžikem.
Hoj, byl on to Svatogor muž boží,
on, jenž hrdě na hvězdném spal loži,
hrady zvracel, bil se s reky všemi,
města bořil v pýše nelítostné,
a když smál se, zvukem bouře zlostné
celý vesmír chvěl se, hrůzou němý.
Do kštice svých vlasů blesky střásal,
s nimi hrál si, s vichrem rval se, jásal,
a kde stanul, v poušť vše měnil všady.
Úpěla zem tíží jeho kroků,
kterou v pláči nesla dvacet roků,
než syn Mikula jí vzrostl mladý.
Přijel však již oři na sedlaném,
nežli soumrak rozloučil se s ránem,
na souboj zval Svatogora směle:
„Příšero, jež v lůno biješ matky,
v propasť tmy já srazím tebe zpátky,
odkud vstal jsi, přelud Noci ztmělé.“
Svatogor však, silák, slova nedí,
drsný smích jen vrh mu odpovědi,
a pak vztáhl k červu rámě tuří.
Mikula se uhnul skokem hada,
a již mečem bodá, seče, vpadá
lstí i hněvem, marně obr zuří.
Darmo zdrtit chce jej silou svojí –
vždy se vymkne a zas vrátí k boji,
ať den tmí se, ať noc jitrem vzchází:
tak dva supi o lup na skalisku
s rykem válčí, když jej zřeli v blízku,
střela lovce než je v propasť srazí.
Zemdlel Svatogor, kol moře krve,
zemdlel Mikula, však jako prve
prach se zvedá, dál boj hřímá stepí,
až pak náhle oba jednou dobou
padli na zem, uchváceni mdlobou,
a jich zápas skončen velkolepý.
Ale sotva do znavené hrudi
oddech zavlál, v půtku je zas budí,
vstali bleskem. Ku západu zlatem
žhavé slunce chýlilo svou kštici.
Chytli zbroj, vztek zahořel jim v líci –
mezi ně v tom Ilja vkročil chvatem.
„Buď nám soudcem!“ vzkřikli oba rázem.
„Jeden pán kde jest, ať druhý plazem,
a kde jilm, ať pýr mu stopy líbá.
Málo pro dva nám je v světě místa –
život jednoho smrt druha jistá,
nerad horský modřín šíji shýbá!
Buď nám soudcem, kdo z nás větší více,
koho z žuly páž a srdce lvice,
kdo má vládcem býti a kdo sluhou!
Marně zápolíme ze dne k noci.“
A jak vichry dva, jichž nelze zmoci,
vzdorně dali se zas v půtku druhou.
Svatogor v ráz chytil skalnou horu,
vrhl ji v tůň nebes, do obzoru,
marně čeká – zpátky nepřilétne.
Smál se Mikula, vzal s pole hrudu:
„Zdvihni tu, já otrokem ti budu,
než-li smrt rej dnů mých vratký přetne!“
Darmo zdvihá silák mocnou dlaní:
„Co ji poutá k zemi?“ – „„ Pot mých skrání.““
A již v závod zve jej novou zvůlí:
„„Sedni na kůň, k tmavému spěj lesu –
dřív tam brázdu vyorat chci v plesu,
než-li dojedeš jen cesty k půli.““
V smíchu urval obr slunci oře:
zlatohřivák, v paprsky se noře,
vzpjal se rázem – skok, sto honů v cestě.
Mikula však vesel vyjel s pluhem,
Píseň zpíval sobě v díle tuhém,
pohnal kobylku – skok, honů dvě stě.
Hněvným Svatogor teď blýskl zrakem:
Ještě nezmohls mne v boji takém,
hle, tu les – jej ruky vzmachem zničím!“
A již duby rval i cedry, sosny,
drtil vše – byl děsný, neúprosný.
Klidně sedlák pravil: „Já jej vzklíčím!“
V půdu kyprou hodil zrnko malé:
a hle, vzešlo již a rostlo stále,
rostlo mžikem, k nebi se až vzpjalo.
a již pučí, zlatým šumí plodem,
a zas nové stéblo vzrostlo spodem
v tisíc odnožů, vše kvetlo, zrálo.
Celý hvozd tu klasů před ním dálný
a jím hlučel hlahol triumfálný:
„Jsem chléb světa – kdo mne zničit může?
Jsem zdroj žití – každou bolest sytím,
a že plesám, proudím vždy, to cítím,
ve mně spí sen děcka i máj růže.
Nesmrtelnost ze zraků mých sálá,
z pouští tvořím ráj, mnou pučí skála,
z mléka ňader mých jen lidstvo vzrůstá.
Všady bujím, kypím, neumírám,
k svému prsu lva i červa svírám,
zrno ptáku, včele plást dám v ústa.
Zlatým klasem biji v hvězdná sídla,
mnou duch lidský vzplá a zvedne křídla:
nad vesmír jej vznesu nekonečný.
Bouří jásám, moře poutám lodí,
hory srážím, mnou vše dýše, rodí,
hrudí mnou hřmí chorál světů věčný!
Srnou plachou prchám k šípu lovce,
prsť, vždy plodnou, vrhám na ledovce,
sluji ruchem, strdím jsem i manou,
z mozolů se rodím, klíčím z potu,
přečkám vše! Květ révy, píce skotu,
zázrak jsem, mnou kosti z mohyl vstanou!
Z muk a trudů, jimiž člověk pádí,
vždy mu z rohu sypu radost, mládí,
hrůzou dnes, jsem zítra jemu krásou.
Do čela jej líbám sluncem lásky,
v kolébce mu šeptám báje, zkazky,
zoru v sny mu střásám zlatovlasou.
A když vzroste – pluhem jsem pak muži,
ve mně zraje on, mnou rámě tuží,
strašnější jsem zbrojí než hrot meče:
zdrtím vše, co v cestu se mi staví,
hory pohřbím v moře stébel, trávy,
z níž roj žití věčným proudem teče.
Jsem chléb světa – kdo mne zničit může?
Ve mně spí sen děcka i máj růže,
jsem chléb žití, mnou vše pučí znova!...“
Tak to hřmělo, rostlo hymnem klasů –
a kol všichni němi od úžasu,
Ilja pouze k druhům děl v ta slova:
„Mír buď s vámi! Ty se navrať k roli,
ty zas hory kácej, rovnej doly,
ať již májem štěstí k lidstvu sletí.
Stejni v síle, buďte bratři v práci –
a než v smrt náš život dokrvácí,
přejte, bych byl v kruhu vašem třetí!“