Oj pan Sulima pod Kodakem stojí
a ohnivou mu košulenku strojí.
A sta koníků, sokolíků hbitých,
a sta Kozáků, mládců ostražitých,
se k veselému připravují boji.
Oj jako bouř, kdy ze mraků se leje,
na hradby ženou, a v Kodaku zle je.
Kam Kozák hledne, tam je okamžikem
vždy vítězným a slavným kopiníkem!
Oj krvavou se mlhou Kodak kreje.
Sám pan Sulima první hradby steká –
hoho, že Marjan už se také leká?
Kde vězí jen, či vítězů se chrání?
Tam v hradě stížen hetmanovou zbraní,
na kypré půdě poduška mu měkká...
A Kodakem teď ples a rozkoš zmítá,
neb vládne jemu hlava ostražitá.
A Sulimovi všecko chválu vzdává:
„Veď, otče, syny, kde je čeká sláva –
ty sluníčkos, a v Ukrajině svítá!“
Oj jará Síč se novou slávou skvěla.
Již orel září pyšné tvrzi s čela
a nepřátelé pod hradbami žasnou,
a kobzár opět dumu pěje krásnou,
již opětuje Ukrajina celá.
Oj krásně slunce Ukrajině září,
oj krásně hetman Síči hospodaří!
Leč někdy přece vážné čelo smuší:
„Ti Regestrovi!“ – Co as hetman tuší?
Ti Regestrovi proč mu poklid maří?
Noc temná obestřela vonné nivy
a se rtů stírala zpěv romonivý.
A darmo biketáře orlí oko
do dálky na stráž letí přeširoko,
tma zahalila rodných luhů divy.
A v tom se náhle divný život rodí:
to na Dněstru co šumot hbitých lodí...
Stráž ostří sluch... hoj kdož jí poví,
zda nepřítel – – „Ha Regestrovi!“
A za nimi se Leši v Kodak brodí...
Den procit’ nový v stepí měkkém klíně
a skvoucí růže nasil v Ukrajině.
Teď otevřen i žalář vlhký, nízký:
„Hoj pane Sulimo, již soud tvůj blízký,
král Lechů tebe v černé shledal vině!“
Však pan Sulima vzdorovitě hledí:
„Vrať ku králi se, posle, s odpovědí,
že válčil Sulima jen proti vrahu,
jenž odvážil se k Ukrajiny prahu,
jenž mečem nevítězí, ale mědí!
Hoj nechať jenom hněvy svoje množí,
víc karabiny Kozák neodloží!
Za každým keřem najde král váš reka,
pod každou skalou tisíce jich čeká
a pln jich Don a plno Záporoží!“
A pochopové novou nesou zprávu:
„Připrav se, atamane, ztratíš hlavu!“
Oj rozveselen hlavu hetman vztyčí:
„Za Ukrajinu, za junáckou Síči!“
A mužně kráčí ve žoldnéřů davu.
Tma zahalila smutnou Ukrajinu
a nářek letěl z prsou její synů...
Krev Sulimova z lešení se roní
a smutná Ukrajina hlavu kloní
a teskná duma vylétá jí z klínu.
Však jaký mrak to nad Kodakem krouží?
To v plameny se pyšná pevnosť hrouží. –
Jak opouštějí nepřátelé tvrzi:
ty plameny, toť za hetmana slzy,
a celý Kodak za kurhan mu slouží.
Kdo bude hetmanem, kdo černou pomstí vinu,
kdo rozveselí tesknou Ukrajinu?
Oj palanky se v Síči jen jen množí,
tisíce orlů rodí Záporoží:
Jen vzhůru, Ukrajino, vzhůru k činu!